close
Přeskočit na obsah

Jim Clark

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jim Clark
BERJAYA
Narození4. března 1936
Kilmany
Úmrtí7. dubna 1968 (ve věku 32 let)
Hockenheimring
Kariéra ve Formuli 1
NárodnostSpojené království Spojené království
Aktivní roky1960 - 1968
TýmyLotus
Číslo vozu4
Závody73
Mistr světa2 BERJAYA BERJAYA
(1963, 1965)
Vyhrané závody25
Stupně vítězů32
Body celkem264
Pole positions33
Nejrychlejší kola28
První závodGP Nizozemska 1960
První vítězstvíGP Belgie 1962
Poslední vítězstvíGP JAR 1968
Poslední závodGP JAR 1968
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jim (Jimmy) Clark (4. března 1936 Kilmany, Fife, Skotsko – 7. dubna 1968 Hockenheim) byl skotský automobilový závodník, pilot formule 1, dvojnásobný mistr světa z let 1963 a 1965 a vítěz 500 mil Indianapolis 1965. Byl nejlepším jezdcem své generace a jak laickou, tak odbornou veřejností bývá vedle Sira Stirlinga Mosse, Ayrtona Senny a Michaela Schumachera řazen mezi největší velikány Formule 1. Během své poměrně krátké, ale úspěšné kariéry vytvořil řadu rekordů, z nichž některé dodnes nebyly překonány.

Před formulí 1

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako James Clark 4. března 1936 v Kilmany ve skotském hrabství Fifeshire do rodiny farmáře jako páté a nejmladší dítě a také jediný syn. Když mu bylo 6 let, rodina se přestěhovala jižněji na východ Skotska, do oblasti Scottish Borders, na farmu Edington Mains poblíž města Duns. Rozlehlá farma měla nějakou ornou půdu, stáda chovných ovcí a asi 500 kusů hovězího dobytka. Toto místo se stalo Clarkovým útočištěm po celý zbytek života. Od svých deseti let pomáhal na farmě za volantem traktoru a také řídil rodinný Alvis Speed Twenty na polních cestách kolem farmy.[1] K závodění se poprvé dostal, když se jeho nejstarší sestra provdala za místního závodníka Iana Scott-Watsona (1930-2023), který Jima zasvětil do závodění, ačkoli rodina byla proti tomu. Clark na sebe poprvé upozornil, když v sedmnácti letech vyhrál místní automobilový test. Na start prvního závodu se postavil o tři roky později 16. června 1956 ve vypůjčeném sedanu DKW 3-6 (896 cm³) za stáj Ecurie Agricole. Se sportovním vozem půjčeným od Scott-Watsona dojel v závodě ADMC Crimond v kategorii do 1,5 l jako 4.[2] Další rok Scott-Watson přihlásil Clarka s vozem Porsche 356-A 1600 Super na závody v Charterhallu a Jim 5. října vyhrál finálový závod BMRC Trophy Handicap (Border Motor Racing Club).

Od roku 1958 jezdil pro tým Border Reivers pro Iana Scott-Watsona nejprve s Jaguarem D a později s vozem Lotus Elite začínající automobilky Lotus. V dubnu 1958 vytvořil rekord na letišti ve Full Suttonu, když se stal prvním jezdcem, který v závodě sportovních vozů dosáhl průměrné rychlosti přes 100 mil/h ve voze Jaguar D-Type. V roce 1958 celkem startoval za tým Border Reivers v 33 závodech a v 11 z nich zvítězil. Střídal vozy Porsche 356, Jaguar D-type a Lotus Elite.[2] Závodil také ve skotských rallyových soutěžích.[3]

V roce 1959 Clark startoval ve více než 40 závodech a 17x vyhrál. To bylo za volanty vozů Porsche, Lister - Jaguar a Lotus Elite. V červnu 1959 startovala posádka Clark-Whitmore na závodě 24h Le Mans. S Lotusem Elite dojeli na druhém místě ve své třídě (GT do 1,5 l) a jako desátí v celkové pořadí. Clark vzbudil takový rozruch, že ho Aston Martin chtěl angažovat do týmu formule 1. Clark ale v té době již měl podepsánu smlouvu se zakladatelem Lotusu Colinem Chapmanem. Chapman zastával názor, že "přidat výkon znamená být rychlejší na rovinkách, ale ubrat hmotnost znamená být rychlejší všude". Když viděl jezdit Clarka, jak přesně vodí auto, věděl, že našel svého člověka, který je schopen dovézt jeho křehké vozy do cíle, aniž by je rozbil. Nabídl mu místo ve svém voze pro start formule Junior.

Prvního vítězství dosáhl Clark s Lotusem 18 v březnu 1960 na závodech v Goodwoodu. Bylo to první vítězství jak pro motor Cosworth, tak pro Lotus 18 i Jima Clarka v monopostu. Šéf Lotusu se jej proto rozhodl nasadit i do závodů formule 1 namísto Johna Surteese, který v té době jezdil jiné závody na motocyklech.

Formule 1

[editovat | editovat zdroj]

Jim debutoval 6. června 1960 na Lotusu 18 ve Velké ceně Nizozemska na okruhu v Zandvoortu. Vedl si po startu z 11. pozice velmi dobře, většinu závodu se držel na páté pozici, pak však udělal chybu a havaroval. Podle jiných zdrojů mu selhala převodovka. Následovala belgická Grand Prix ve Spa. Clarkův kolega Stirling Moss během tréninku havaroval tak vážně, že si zlomil obě nohy. V závodě pak na tomtéž místě zahynuli dva britští piloti – Jimův kolega Alan Stacey a Chris Bristowe, jemuž Jim jako první přispěchal na pomoc. Tyto tragédie Clarkem otřásly a k okruhu si vypěstoval silný odpor (startoval zde už na konci padesátých let, kdy byl svědkem smrti jiného závodníka). Po velkém přemlouvání Clark v závodě ve Spa pokračoval a dojel jako pátý, čímž získal první body v mistrovství světa F1.[1] V další Velké ceně (Francie na okruhu Reims-Gueux) dojel opět na 5. místě. Svou první sezónu završil třetím místem ve Velké ceně Portugalska. V Portugalsku během tréninku udělal chybu a vážně poškodil svůj Lotus. Po opravě mechaniky byl však vůz připraven ke startu. Po prvním kole byl na třináctém místě, ale i přes "zrychleně" opravený podvozek se v pořadí posouval nahoru a v cíli skončil třetí.[4] V tabulce mistrovství světa obsadil 8.-10. místo s 8 body.[5] Kromě toho vyhrál šampionát Formule Junior a dojel téhož roku třetí v závodě 24 hodin Le Mans s vozem Aston Martin DBR1 (na bázi Aston Martin DB4) a Royem Salvadorim.[3]

V roce 1961 byl již ve své první plné sezóně týmovou jedničkou ve formuli 1 za Lotus.[6] Poprvé vyhrál na voze Lotus 18 - Climax S4 závod F1. To se jednalo o nemistrovstvou Velkou cenu Pau, která se konala 3. dubna 1961.[7] Sezóně F1 tehdy dominovaly vozy Ferrari, Jim však znovu dokázal dvakrát dojet na 3. místě – v Nizozemsku (Zandvoort) a ve Francii (Remeš) a také jako 4. v Německu (Nürburgring). V předposledním závodě 10. září v italské Monze se však zapletl do havárie, při níž zahynul pilot Ferrari Wolfgang von Trips a s ním 14 diváků. V nájezdu do zatáčky Parabolica se Clarkův Lotus dotkl zadního kola Ferrari Wolfganga von Tripse a Tripsův vůz vletěl do diváků. Clark vyvázl bez zranění, podařilo se mu přistát na trávníku v bezpečnostním pásu.[6] A i když vyšetřování ukázalo, že Clark na incidentu nenesl vinu, byl psychicky na dně. Chtěl se závoděním skončit, odjel na farmu do Edington Mains a celé dny trávil o samotě. Colinu Chapmanovi se nakonec podařilo Clarka přesvědčit, aby se vrátil.[1] V mistrovství světa 1961, kde v této sezóně jezdil s vozy Lotus 18 a 21, obsadil Clark dělené 7. místo společně s Brucem McLarenem.[8]

BERJAYA
V roce 1962 se Jim Clark na tomto voze stal vícemistrem světa F1 a v roce 1963 v mistrovství světa F1 zvítězil. Ještě v roce 1964 s ním J. Clark obsadil v MS F1 3. místo

Pro další rok (1962) připravil tým povedený Lotus 25 (s motorem Coventry Climax FWMV 1.5 V8, 175 k/132 kW)[9] a Jim s ním vyhrál svůj první mistrovský závod F1 – paradoxně to bylo na neoblíbené trati v belgickém Spa 17. června 1962. Vítězství navíc dosáhl ve velmi těžkých podmínkách – na trati pršelo a pokrývala ji mlha. Přestože startoval až z 12. místa na roštu, nejenže zvítězil v průměrné rychlosti 212,227 km/h, ale zajel i nejrychlejší kolo v rekordu okruhu průměrnou rychlostí 215,45 km/h. V tomto roce ještě zvítězil ve Velké Británii a v USA. V posledním závodě sezóny v Jižní Africe startoval z pole position, závod vedl, zajel nejrychlejší kolo závodu a mířil za titulem mistra světa, ale v 62. kole (z 82) se mu uvolnil jeden ze šroubů a z motoru vytekl olej. Z vítězství v závodě a z prvního titulu se tak radoval Graham Hill na BRM. V mistrovství světa skončil Clark druhý za Grahamem Hillem.[10] V roce 1962 se Clark objevil i v několika závodech sportovních vozů s Aston Martinem DB4 týmu Essex Racing Stable, ale nejlepším výsledkem bylo 4. místo v mezinárodním závodě GT na okruhu Silverstone a s Lotusem 23 Ford potom 2. místo v závodě Gold Cup Oulton Park v týmu J. L. E. Ogiera (vyhrál však třídu do 1,6 l).[2]

Své schopnosti naplno předvedli Clark a Lotus v sezóně 1963. První závod v Monaku pro poruchu převodovky sice nedokončil, ale poté zvítězil čtyřikrát za sebou (Belgie, Nizozemsko, Francie a Velká Británie) a z 10 konaných závodů zvítězil celkem sedmkrát (což byl v roce 1963 rekordní počet vítězství), když ještě připojil výhry v Itálii, v Mexiku (ta se jela v MS F1 poprvé) a v Jižní Africe. Clark toho roku vyhrál 70% Velkých cen, což je zřejmě nikdy nepřekonatelný rekord. [11] K těmto vítězstvím přidal ještě druhé a třetí místo a v 27-letech získal titul mistra světa F1 (tehdy nejmladší mistr světa) s téměř dvojnásobným počtem bodů než šampion z předchozího roku Hill.[3] V prvním závodě sezony v Monaku měl Lotus problémy s německými převodovkami ZF, ale v příštích závodech si už Clark dělal se soupeři, co chtěl a překonával jeden rekord za druhým. Od druhého závodu byl v čele pořadí a toto místo do konce sezony neopustil.[6] Clark nevzbuzoval obdiv pouze tím, že vyhrával. Byl to způsob, jakým vyhrával. Příkladem může být Velká cena Belgie na okruhu ve Spa-Francorchamps, která se jela 9. června 1963. Jim Clark na voze Lotus 25 s přímým vstřikováním paliva a motorem Climax V8 startoval do závodu až ze třetí řady, ale vyrazil hned po startu ostře vpřed a po třetině kola (u mostu Eau Rouge) byl již v čele. Po 1. kole s ním udržoval kontakt pouze Graham Hill na BRM P57. Jim řídil bezchybně a postupně zvyšoval svůj náskok. Toho dne od rána drobně pršelo, déšť postupně sílil, až celý okruh začal bičovat přívalový déšť. V kopcích ležely mraky téměř až k vozovce a značné části tratě připomínaly koryto řeky. Z 20 startujících dojelo pouze 6 vozů, Clark měl náskok na druhého v pořadí (Bruce McLaren) bez mála 5 minut a všechny ostatní předjel minimálně o kolo. Byla to demonstrace nadřazenosti, která neměla obdoby.[1] Clark ohromil také diváky za oceánem, když dokázal dojet druhý ve slavném závodě 500 mil Indianapolis, který byl do té doby záležitostí výhradně amerických jezdců a vozů. V Indy se v tom čase považoval pro vítězství za vhodný vůz s "hluboce bafajícím" čtyřválcem Offenhauser popř. Ford umístěným vpředu. Když Clark přijel do Indy, dívali se všichni na jeho vůz Lotus-Ford se soucitnou shovívavostí. Titěrný vůz Lotus 29 s osmiválcovým motorem vzadu o hmotnosti jen 158 kg a o zdvihovém objemu přes 4,2 litry byl pro Ameriku překvapující novinka. Motor se čtyřmi dvojitými karburátory Weber jezdil na obyčejný benzín a ne na alkohol, jak to bylo zavedeno v Indianapolisu. Celková hmotnost Lotusu s nezávislým zavěšením kol byla jen 510 kg, zatímco nejlepší americké vozy vážily 750 až 800 kg.[6] Druhým místem jen 34 vteřin za Parnelli Jonesem ukázal Clark něco, co dosud v Indy neviděli. A to ještě v posledních kolech zpomalil na pokyn Chapmana z depa, protože vůz vedoucího Jonese začal ztrácet olej. Šéf Lotusu Colin Chapman požadoval, aby hlavní stevard závodu Fengler dodržoval pravidla a vůz s únikem oleje diskvalifikoval. Fengler však nepodnikl žádné kroky a Jones po zjevné protekci nakonec zvítězil. Majitel Jonesova vozu, texaský petrolejový magnát Agajanian, když Sachs a McCluskey na rozlitém oleji havarovali, vyrval černý prapor sportovnímu komisaři z rukou.[12] Ve sportovních vozech s Lotusem 23B-Ford v tomto roce vyhrál Clark tři závody na britských ostrovech, v Oulton Parku, Crystal Palace a tříhodinový závod na okruhu Snetterton, vše za tým Normand Ltd. (Racing Division). Ve formuli 1 zpočátku sezóny v roce 1964 pokračoval Jim ve svém vítězném tažení z předchozího roku.[13] Za volantem Lotusu 25 (1496 cm³, 203 k/153 kW) se samonosnou karoserií vyhrál tři z prvních pěti závodů (Nizozemsko, Belgie, Velká Británie) a od Belgie byl v čele bodování MS. Chapman do Velké ceny Německa nasadil (v půli sezóny) nový vůz Lotus 33, který však byl syrový a málo spolehlivý. Právě malá výdrž vozu stála Clarka titul, jehož se v dramatickém finále zmocnil John Surtees na Ferrari 158. Clark ve 4 Velkých cenách (Německo, Rakousko, Itálie, USA) ani jednou nedojel do cíle a až v posledním závodu sezóny v Mexiku obsadil 5. místo. To mu stačilo v mistrovství na 3. místo za Surteesem a Hillem na BRM (oba jezdce v dramatickém finiši ročníku dělil jediný bod). Chapman na voze neustále pracoval a typ 33 však dozrál až v roce 1965. Ve sportovních vozech v týmu G. Pitta na Lotusu 19 Oulton Park Trophy a na voze Lotus Elan v týmu Ian Walker Racing Ltd. vyhrál ve stejný den National Open Oulton Park (11. dubna 1964). Třetí vítězství tohot roku připojil 17. května na Lotusu 30 v závodě Guards Trophy Mallory Park.[2] V roce 1964 také zvítězil v seriálu cestovních automobilů BSCC (British Saloon Car Championship). Na voze Ford Lotus Cortina (řadový čtyřválec Lotus-Ford Cosworth Mk XV, 1558 cm³, 2x OHC, 145 k/110 kW při 7400 ot/min) v Teamu Lotus vyhrál všech 8 závodů, ze kterých se seriál skládal.[14]

BERJAYA
Jim Clark na voze Lotus 38 vyhrál závod 500 mil Indianapolis (1965)

V roce 1965 už bylo vše při starém a Jim znovu dominoval závodům formule 1, přestože se Clark před sezonou zranil. Pro zvýšení popularity vozu Ford Cortina uspořádala továrna Ford v Cortině d´Ampezzo setkání mistrů volantu. Clark se zranil při nevinném koulování a první závod v Jižní Africe musel odjet korzetu.[6] Vyhrál šest závodů v řadě (z 9), což bylo do té doby něco nevídaného, a přestože v jednom závodě nestartoval a závěrečné dva nedokončil, podruhé získal titul MS F1 s výrazným náskokem před Grahamem Hillem.[15] Používal Lotus s inovovaným motorem Coventry Climax FWMV 1.5 V8, 213 k/160 kW). Téhož roku se také vrátil s Lotusem 38 Ford (V8 o výkonu 495 k/372 kW) do Indianapolis a slavil tam vítězství, poprvé s motorem umístěným až za řidičem. Vůz měl nesymetrické zavěšení kol s nestejně dlouhými rameny.[9] Ovládl závod stylem start-cíl a inkasoval pěkných 166621 dolarů. Po 49 letech to bylo první vítězství Evropana na oválu v Indy. Lotusy obsadily 1., 2. a 4. místo, mezi ně se pouze vklínil mladý Mario Andretti.[6] Clark je dodnes jediným jezdcem, který dokázal vyhrát tento prestižní závod a také titul mistra světa ve formuli 1 v jediné sezóně. V roce 1965 Clark získal titul i ve formuli 2 a získal také první ze svých tří vítězství v Tasmanské sérii (seriál závodů počátkem roku v Austrálii, Novém Zélandu a na ostrově Tasmánii).

Rok 1966 znamenal pro formuli 1 velkou změnu, když byla uplatněna specifikace motory s třílitrovým zdvihovým objemem. Lotusy do té doby poháněl malý 1,5 litrový osmiválec V8 Climax a tajemství jejich úspěchu bylo právě v lehké konstrukci motoru i vozu. Protože žádný konkurenceschopný třílitrový motor nebyl k dispozici, museli v Lotusu vzít zavděk dvoulitrovým Climaxem (typ FWMV V8 2.0), který na nejlepší nestačil. Nutně se to projevilo na výsledcích. Zatímco o titul bojoval Surtees s Brabhamem, Clark skončil v šampionátu až šestý.[16] Přesto dokázal s málo výkonným vozem dojet třetí v Nizozemsku a vyhrát ve Spojených státech. V americké Grand Prix poháněl jeho Lotus 43 šestnáctiválec BRM P75 H16 3.0, což byly dva spojené osmiválce se dvěma klikovými hřídeli, osmi vačkovými hřídeli, šedesáti čtyřmi ventily a výkonu 400 k/300 kW.[9] Bylo to jediné vítězství této nesmírně komplikované konstrukce.[17] Počátkem roku podruhé zvítězil v Tasmánské sérii, když z osmi závodů pět vyhrál a třikrát dojel druhý. V Indianapolisu získal Clark znovu druhé místo. V listopadu prokázal Clark své řidičské dovednosti v RAC Rally (640 km a 57 rychlostních zkoušek), když Lotusem Cortina (Ford Cortina) vyhrál tři rychlostní zkoušky (RZ), byl druhý v dalších sedmi RZ a třetí nejrychlejší v dalších 4 RZ. Nakonec však v 45.RZ vůz převrátil a soutěž nedokončil.[1]

Aby se tým v roce 1967 opět dostal na špici, přesvědčil jeho šéf Colin Chapman vedení Fordu, aby financovalo konstrukci nového třílitrového motoru. Vyrobila jej britská firma Cosworth. Dal tak vzniknout legendárnímu motoru Ford Cosworth DFV V8, který byl do monopostů formule 1 nasazován ještě v polovině osmdesátých let, přičemž ještě v roce 1983 dokázal závod vyhrát. Chapman dodal k novému motoru také nový vůz Lotus 49. Kromě toho výrazně posílil svou jezdeckou sestavu a k Jimovi přišel jako týmový kolega šampion z roku 1962 Graham Hill.[18] Začátky nového vozu s novým motorem byly těžké, protože Cosworth neoplýval velkou spolehlivostí a během sezóny oba jezdce mockrát zradil a připravil o čelní umístění. Clark bojoval i s poruchovým vozem a v šampionátu nakonec skončil třetí za Denny Hulmem a Jackem Brabhamem. Jeho výkony vyniknou daleko více při pohledu na bilanci vítězství – Clark zvítězil čtyřikrát (Nizozemí, Velká Británie, USA a Mexiko), zatímco nový mistr Denny Hulme a vicemistr Jack Brabham každý pouze dvakrát. Jimův kolega Graham Hill nepřivezl Lotusu toho roku vítězství žádné.[19] Clark s Hillem vzbudili v této sezóně pozornost v americké Grand Prix, která se konala 1. října. Ta byla pro Lotus velmi důležitá, neboť se konala na domácí půdě jejich dodavatele motorů a tým nutně potřeboval po problematické sezóně dobrý výsledek. Poprvé v sezóně se oběma pilotům v trénincích dařilo takovým způsobem, že mohli pomýšlet na první dvě místa v závodě. Aby nedošlo během závodu ke zbytečné kolizi, hodili si před startem mincí, která určila, že vítězem bude Hill. Ten také většinu závodu skutečně vedl, ale v závěru začal mít technické problémy a musel zpomalit. Jim, nechtěje porušit dohodu také zpomalil, ale když Hillovy problémy vygradovaly tak, že další zpomalení už by překračovalo všechny meze, předjel Clark svého kolegu a zvítězil. Hillovi se i s těmito problémy podařilo se ztrátou 6,3 vt. uhájit druhé místo. Ihned po závodě přispěchal Jim za Hillem se svou omluvou a vše si vysvětlili. Úkol však splnili – vyhráli s přehledem před zraky vedoucích představitelů Fordu.[18] Na poslední Velké ceně roku 1967 v Mexiku Clark dosáhl tzv. hattricku, vyhrál kvalifikaci, závod a zajel nejrychlejší kolo závodu.[20] Těchto hattricků dosáhl Clark za svou kariéru celkem 11x.

Smrt

[editovat | editovat zdroj]

S vyhlídkami na třetí titul nastoupil Jim Clark do sezóny 1968. Zvítězil v úvodním závodě v Jižní Africe před Grahamen Hillem a Jochenem Rindtem.[18] Tímto triumfem, již pětadvacátým v kariéře, překonal co do počtu vítězství legendárního Juana Manuela Fangia. V přestávce mezi africkou a španělskou Grand Prix měl Jim původně jet Fordem P68 v závodě sportovních vozů na Brands Hatsch, ale kvůli smluvním závazkům s pneumatikářkou firmou Firestone odjel do Německa a s Grahamem Hillem startoval v silně obsazeném závodě formule 2 Martini Gold Cup na Hockenheimu. Clark jel na Lotusu 48 poprvé v barvách cigaret Gold Leaf. Chapman totiž přišel s další revolucí, když jako sponzora získal tabákovou společnost a díky tomu nemalé finanční prostředky pro přejmenovaný tým na Gold Leaf Team Lotus. Po startu se Clark držel kolem osmého místa, aby splnil svou povinnost. V pátém kole, na dlouhé, mírně zahnuté rovince v lese ve vysoké rychlosti (odhadem 270 km/h) zřejmě v důsledku defektu zadní pneumatiky náhle vybočil, dostal smyk a bokem narazil do stromů. Náraz byl zničující. Vůz se rozlomil na několik částí, Clark utrpěl zlomeninu vazu, závažné zranění hlavy a mnohočetná zranění, kterým podlehl ještě před příjezdem do nemocnice.[1]

Clarkova smrt svět F1 zdrtila. Přátelský a skromný Jim měl mezi piloty spoustu přátel počínaje Grahamem Hillem, přes Jackieho Stewarta, Dana Gurneyho nebo Jacka Brabhama. Chris Amon prohlásil: „Když se něco takového mohlo stát Jimovi, jakou šanci máme my ostatní?“[21] Truchlil i šéf Lotusu Colin Chapman, pro nějž byl Jim Clark nejen skvělým jezdcem, ale také velkým přítelem. Chapman si už s žádným jezdcem nerozuměl tak jako právě s Jimem. Graham Hill musel pozvednout morálku v týmu, aby mohl pokračovat v sezóně, a podařilo se mu zvítězit v španělské Grand Prix, která následovala. Na konci roku dobyl Hill svůj druhý titul mistra světa a věnoval jej právě Jimu Clarkovi, svému kolegovi a příteli.

Jim Clark byl pohřben v rodném skotském městě Chirnside, kam chodil do školy. Na jeho náhrobku je, podle jeho přání, nejprve uveden jako farmář a až poté jako automobilový závodník.

Pocty

[editovat | editovat zdroj]

Výjimečná osobnost Jima Clarka se dočkala v dalších letech mnoha poct. Když v osmdesátých letech dominovaly závodům Grand Prix turbomotory, byl pro vozy s atmosférickými motory vytvořen zvláštní bodovací systém, a trofej nesla jméno Jima Clarka. V rodném městě stojí jeho socha v závodní kombinéze. Ve městě Duns se zase nachází jeho muzeum nazvané Jim Clark Room. Jeho jméno nese několik skotských soutěží a také rallyový závod pamatující na Jimovy počátky závodění.

Rekordy

[editovat | editovat zdroj]

Jim Clark vytvořil během své úspěšné kariéry řadu rekordů. Startoval v celkem 72 Velkých cenách, z nichž 25 vyhrál a získal 274 bodů. Bylo to více, než kolik zaznamenal legendární Juan Manuel Fangio (který jich však dosáhl při menším počtu startů, 24 vítězství a 277 bodů) a tento rekord vydržel až do roku 1973, kdy jej přepsal Jackie Stewart, jenž zvítězil v celkem 27 závodech.

Mnohem déle vydržel další Jimův rekord – 33 pole position (první pozice na startu), kterou pokořil až Ayrton Senna během své rekordní sezóny 1988. Clark dodnes zůstává na děleném šestém místě co do celkového počtu pole position ve formuli 1. Celkem v 28 případech zajel nejrychlejší kolo závodu, 32x byl na stupních vítězů a již dříve zmíněných 11 hattricků.[4]

Stále platným rekordem je počet takzvaných Grand slamů – pole position, vedení od startu až do cíle, vítězství a zajetí nejrychlejšího kola. Clark jich během kariéry získal 8. Stejně tak rekord pěti vítězství v řadě, který Jim ustanovil v roce 1965, překonal Michael Schumacher až v sezóně 2004.

Jak již bylo řečeno, Jim Clark je dodnes jediným jezdcem, který se stal v jednom roce mistrem světa F1 a také vyhrál 500 mil Indianapolis a tento rekord už zřejmě nebude překonán.

V roce 1965 Clark ustavil další platný rekord – nejvyšší procentuální počet kol na první pozici – 71,47%. V obou svých mistrovských sezónách navíc dosáhl maximálního počtu bodů (míněno v závodech, které dokončil) – o tento primát se dělí s Albertem Ascarim. Pro úplnost je třeba dodat, že do tehdejšího šampionátu se nezapočítávaly všechny výsledky.

Kariéra ve formuli 1

[editovat | editovat zdroj]
Rok Stáj Umístění Body
1960 Lotus 10. místo 8 bodů
1961 Lotus 7. místo 11 bodů
1962 Lotus 2. místo 30 bodů
1963 Lotus Mistr světa 63 bodů
1964 Lotus 3. místo 32 bodů
1965 Lotus Mistr světa 54 bodů
1966 Lotus 6. místo 16 bodů
1967 Lotus 3. místo 41 bodů
1968 Lotus 11. místo 9 bodů

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 5 6 MEWALD, Jiří. Jim Clark: Farmář, který předběhl čas. Motor Journal. 2026-03, roč. 26, čís. 3, s. 38–47.
  2. 1 2 3 4 All Results of Jim Clark [online]. Racing Sports Cars, 2026 [cit. 2026-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
  3. 1 2 3 JONES, Bruce. Encyklopedie formule 1. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. 288 s. ISBN 80-7360-322-5. S. 132.
  4. 1 2 Jim Clark [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online.
  5. ↑ World Championship Result 1960 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
  6. 1 2 3 4 5 6 SKOŘEPA, Miloš. Dějiny automobilových závodů. 1. vyd. Praha: Olympia, 1973. 320 s. S. 214–220, 245-250, 258-263.
  7. ↑ JENKINSON, Denis. XXI Grand Prix De Pau [online]. Motor Sport Magazine [cit. 2026-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
  8. ↑ World Championship Result 1961 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
  9. 1 2 3 HANZELKA, Boleslav. Vozy Velkých cen. 1. vyd. Praha: SNTL, 1974. 257 s. S. 205–206, 229, 234, 250-251.
  10. ↑ World Championship Result 1962 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-12]. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ World Championship Result 1963 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ SKOŘEPA, Miloš. Mistři za volantem. 1. vyd. Praha: Olympia, 1969. 248 s. S. 233–245.
  13. ↑ World Championship Result 1964 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
  14. ↑ DE JONG, Frank. 1964 British Saloon Car Championship [online]. Amsterodam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2026-03-13]. Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ World Championship Result 1965 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online. (anglicky)
  16. ↑ World Championship Result 1966 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online.
  17. ↑ RYBECKÝ, Vladimír. Tři řady, pět ventilů, vzduch a turbína. Formule & MotoGP. 2008-03-28, roč. 6, čís. 58, s. 48–50.
  18. 1 2 3 SELUCKÝ, David. Grand Prix a Formule 1: kompletní historie od roku 1894 až po současnost. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2006. 140 s. ISBN 80-251-0874-0. S. 63.
  19. ↑ World Championship Result 1967 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online.
  20. ↑ Mexico 1967 [online]. statsf1.com [cit. 2026-03-14]. Dostupné online.
  21. ↑ Latest Formula 1 Breaking News - Grandprix.com. www.grandprix.com [online]. [cit. 2020-01-03]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SELUCKÝ, David. Grand Prix a Formule 1: od r. 1894 do současnosti. 3. vyd. Brno: Computer Press, 2011. 172 s., [20] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-251-3038-4.
  • HILL, Tim. Úplná historie formule 1. (z anglického originálu přeložil Vlastimil Dominik), 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2012. 335 s., ISBN 978-80-206-1321-9
  • FREWIN, Michael. Grand Prix, kap. Drew Philip: Létající Skot (s. 53-55), Clark Jim: Pojeďte jedno kolo se mnou (s. 123-126) a Předehra k závodům o Velkou cenu (s. 184-196), 1. vyd. Praha: Olympia, 1968. 223 s.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jim_Clark&oldid=25825401“