close
Přeskočit na obsah

Anarchismus

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Černá vlajka - anarchistický symbol
Anarchismus
  • Směry:
  • z • d • e

Anarchismus (z řec. an-arché, bezvládí) je politická ideologie usilující o společnost bez státu a vynucené hierarchie. Anarchisté odmítají nedobrovolné vztahy nadřízenosti a podříženosti v právní, sociální, ekonomické i dalších oblastech a kritizují různé formy nadvlády člověka nad člověkem. Anarchismus zahrnuje širokou škálu směrů příbuzných s ideologiemi napříč celým politickým spektrem, od kolektivistických po individualistické, od ateistické po náboženské, od pacifistických po militantní. Klasický anarchismus v užším slova smyslu je kombinací libertariánských myšlenek v otázkách osobní svobody a socialistických myšlenek v otázkách ekonomiky a společenské odpovědnosti.[1][2][3]

Anarchisté obecně zastávají názor, že lidská společnost je schopna efektivně se organizovat a spravovat své záležitosti bez svrchované autority. Jejich představa společnosti není založena na absenci pravidel, ale na decentralizovaném uspořádání, často popisovaném jako federalismus samosprávných jednotek vznikajících na základě dobrovolné spolupráce a zvykového či přirozeného práva. Donucování ze strany státní moci je v tomto pojetí vnímáno jako nepřípustné omezení individuální svobody.[4] Anarchisté odmítají centralizaci a usilují o nahrazení státních institucí dobrovolnými formami organizace. Řada anarchistických směrů zároveň usiluje i o překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, která podle nich vede ke vzniku hierarchických vztahů mezi vlastníky a zaměstnanci.[5][6][7]. V těchto koncepcích anarchismu mají být výrobní prostředky spravovány kolektivně a decentralizovaně, například prostřednictvím družstev, samospráv pracujících, odborů nebo komunitních struktur, nikoli státem.[8] Jiné proudy anarchistů naopak považují nikým neomezitelné soukromé vlastnictví za základní svobodu jednotlivce.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Výraz anarchismus pochází z řeckého slova ἀναρχία (anarchia), označujícího stav bezvládí, které je odvozeno z předpony ἀν- (an-, „bez“) a ἀρχή (archē, „vláda“ nebo „moc“).[9][10][11] Původně se tento termín v starověkém Řecku používal k označení nežádoucího, neuspořádaného stavu společnosti, často doprovázeného vnitřními boji o moc ve společnosti. Chápání anarchismu jako pozitivního konceptu se vytvořilo až v 19. století.[12]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]

Předchůdci

[editovat | editovat zdroj]

Nejranější doklady myšlenek podobných anarchistickým lze nalézt v díle taoistického filozofa Lao-c' v polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem. Za předchůdce anarchismu také někdy bývá považován Petr Chelčický, jehož učení má blízko ke křesťanskému anarchismu, později rozvinutém Lvem Nikolajevičem Tolstojem. Během Velké francouzské revoluce měli blízko anarchismu tzv. zběsilí (enragés). Za bezprostřední předchůdce moderního anarchismu je považován anglický filozof William Godwin, který ve svém díle Zkoumání politické spravedlnosti (1793) zformuloval první politickou a ekonomickou koncepci bezstátní společnosti.[13][12]

Počátky anarchismu jako politického hnutí

[editovat | editovat zdroj]

Anarchismus se od svého počátku formoval ve dvou hlavních proudech, první plynule navazoval na klasický liberalismus a vedl ke vzniku anarchoindividualismu, druhý proud anarchosocialismus se rodil společně se socialismem až od 40. let 19. století v souvislosti s první průmyslovou revolucí, vznikem dělnické třídy a její snahou o zlepšení životních podmínek. Prvním, kdo se otevřeně označil za anarchistu, byl Pierre-Joseph Proudhon, který přišel s koncepcí mutualismu. Až do Haagského kongresu v roce 1872 tvořili anarchisté s radikálními socialisty jednu politickou skupinu sdruženou v První internacionále.[14] K oddělení obou skupin došlo na základě sporu o to, jakým způsobem dosáhnout ideální rovnostářské společnosti. Jedna skupina v čele s Karlem Marxem chtěla nejprve ovládnout stát a až následně začít měnit společnost ke svému obrazu. Zatímco protistrana (tzv. Jurská federace) vedená Michail Alexandrovič Bakunin požadovala nejprve odstranit stát, protože se obávala, že přestože by stát byl spravovaný socialisty, vedl by v zásadě jen k nahrazení jedné vládnoucí elity druhou. Bakuninova frakce spor s marxisty nakonec prohrála, byla vyloučena z internacionály a vymezila se jako samostatný směr pod názvem (sociální) anarchisté.

Vzhledem k principiálnímu odmítání státu a jeho institucím anarchisté až na výjimky nepovažovali zakládání politických stran a politickou cestu obecně za vhodný prostředek prosazování společenských změn. Místo toho se hlavní proud sociálního anarchismu zaměřil na změny zdola prostřednictvím odborových hnutí a dalších samosprávných struktur, které hájí zájmy pracujících a usilují o decentralizované uspořádání společnosti. Tento přístup je označován jako anarchosyndikalismus. Odlišný přístup představuje například povstalecký anarchismus upřednostňující silové a konfrontační formy prosazování svých idejí, nebo anarchopacifismus odmítající naopak jakoukoliv formu násilí či jen nátlaku k dosahování svých cílů.[15]

Koncem 19. století dochází k radikalizaci části anarchistických hnutí. Roku 1886 došlo během stávky chicagských dělníků za osmihodinový pracovní den k události známé jako Haymarketský incident, po němž následoval kontroverzní soudní proces a poprava čtyř anarchistů odsouzených za bombový útok. Dalším známým ostře sledovaným případem s anarchisty byla aféra Sacco-Vanzetti ve 20. letech 20. století, která rovněž vyústil ve dvě kontroverzní popravy a vyvolal mezinárodní diskusi o spravedlnosti soudního řízení. Na konci 19. století a začátku 20. století se častou taktikou některých radikálních anarchistických skupin stala tzv. propaganda činem, neboli teroristické útoky namířené proti představitelům státu. Anarchisté v rámci tohoto otevřeného boje proti autoritám provedli úspěšné atentáty na italského krále Umberta I., rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, amerického prezidenta Williama McKinleyho, řeckého krále Jiřího I. nebo československého ministra financí Aloise Rašína.[16][17]

Anarchismus v období světových válek

[editovat | editovat zdroj]

Na konci první světové války vzniklo na jihovýchodě dnešní Ukrajiny anarchistické hnutí známé jako Machnovština vedené Nestorem Machnem. Jejich území bylo organizováno na principech rolnické samosprávy a po určitou dobu spolupracovalo s bolševiky v boji proti bělogvardějským silám, než se proti němu obrátila Rudá armáda a zlikvidovala jej.[18]

Po první světové válce byl anarchismus výrazně ovlivněn nástupem sovětů k moci v Rusku. Mnozí anarchisté a socialisté vnímali vznik prvního komunistického státu jako impulz k zahájení sociální revoluce ve svých zemí. Revoluční vlna zasáhla celosvětově řadu zemí, například Povstání spartakovců v Německu, Biennio Rosso v Itálii, Bolševické trienium ve Španělsku, Maďarská republika rad, nebo Randské povstání v Jihoafrické republice, v jiných zemích probíhaly intenzivní masové stávky a nepokoje (Triple Alliance v Británii, Revoluční vlna stávek ve Francii, Kanadské dělnické nepokoje, Champaran Satyagraha v Indii nebo anarchistické povstání v Rio de Janeiru). Tyto události vedly k výrazné polarizaci společnosti a významně přispěly k nástupu budoucích autoritářských a fašistických hnutí, která se profilovala jako zastánci pořádku a státu v reakci na obavy z revolucí, občanských válek a sociálních nepokojů.

Anarchistické revoluční pokusy byly potlačeny a následoval politický vývoj směrem k etatisticky orientovaným režimům. K částečné a dočasné realizaci anarchistických idejí došlo během španělské občanské války. Na územích s výrazným vlivem anarchických hnutí (zejména v Katalánsku, Aragonii a části Valencie) proběhla sociální revoluce, během níž anarchosyndikalistická Confederación Nacional del Trabajo (CNT), která měla v roce 1936 přibližně 1,5 milionu členů, uskutečnila rozsáhlou kolektivizaci průmyslu a zemědělství a podílela se na zavádění samosprávných struktur, jež v některých oblastech nahradily státní správu a fungovaly na principech přímé demokracie a dobrovolné spolupráce. Vývoj těchto experimentů byl výrazně ovlivněn válečnými podmínkami a vnitřními konflikty v rámci republikánského tábora, část dosažených změn tak zůstala nedokončena nebo byla postupně omezována, mimo jiné pod tlakem událostí i vlivu sovětský interbrigadistů.

BERJAYA
Legitimita užívání násilí v politickém boji proti státu i proti kapitalismu je jedním z diskutovaných bodů anarchistické filozofie.

Vztah levicových anarchistů k Sovětskému svazu byl zpočátku rozporuplný a nejednotný, postupně se však anarchistické směry vůči sovětskému modelu vymezily a odmítly jeho centralismus. I anarchokomunisté odmítli „státní socialismus“, který označují za státní kapitalismus a chápou ho jako posun od soukromého vykořištování ke státnímu, kde stát je jediným zaměstnavatelem a kapitalistou.[19]

Anarchismus v poválečném období

[editovat | editovat zdroj]

Ke konci druhé světové války došlo k výraznému oslabení anarchistického hnutí, které ztratilo většinu svého předchozího vlivu a členské základny. Na jedné straně k tomuto vývoji přispěl poválečný vzestup sociálnědemokratických a sociálně liberálních stran, jež převzaly část agendy anarchosyndikalistických hnutí a oslovily množství jejich umírněných sympatizantů. Současně vznik Východní blok a jeho radikální antikapitalistická rétorika a podpora přitahovaly část radikálně nebo prakticky orientovaných aktivistů, kteří se orientovali více na ideu sociální spravedlnosti než osobní svobody.

Oživení anarchismu přišlo v 60. letech 20. století, související především s eskalací napětím během studené války, postupnou diskreditací imperiální politiky obou stran a sílící kritikou jak marxismu-leninismu, tak západních politických a ekonomických modelů. V tomto období se vrací v rámci širších společenských hnutí kritika státu a kapitalismu zejména v rámci protiválečných, protijaderných a environmentálně orientovaných hnutí, jako v rámci kontrakultury a tzv. Nové levice. Anarchismus sehrál důležitou úlohu v myšlenkovém světě umění a některých subkultur, jako byl například punk/hardcore, hippies, literárních hnutí, jako byli například beat generation, generace českých buřičů a kyberpunk.

V 70. letech 20. století Murray Rothbard definoval pojem anarchokapitalismus jako nový možný ideál bezstátní společnosti[20], který vychází z rakouské ekonomické školy, klasického liberalismu a individualistického anarchismu. Na rozdíl od tradičních forem anarchismu, které v různé míře kritizovali soukromé vlastnictví výrobních prostředků, anarchokapitalismus je postaven na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, volném trhu a dodržování smluvních vztahů podle princip neagrese. Na jeho myšlenky navázal libertariánský myslitel Samuel Edward Konkin III., který vytvořil tržní typ anarchismu a koncepci k jeho dosažení označovanou jako agorismus.

Na počátku 90. let 20. století formuloval Timothy C. May koncept kryptoanarchismu, podle něhož by moderní kryptografie a počítačové sítě umožnily lidem komunikovat, uzavírat smlouvy a provádět ekonomické transakce bez zásahu státu. Tento směr vychází z předpokladu, že technologický pokrok může oslabit schopnost států kontrolovat tok informací a kapitálu, a tím vytvořit prostor pro decentralizované a anonymní formy spolupráce. Z kryptoanarchistických pozic vycházel také tvůrce blockchain technologií a bitcoinu Satoshi Nakamoto, stejně jako zakladatel prvního darknet tržiště Silk Roadu Ross Ulbricht, který se explicitně hlásil k agorismu.

Současný anarchismus

[editovat | editovat zdroj]

Současný anarchismus se vyznačuje tematickým i teoretickým posunem oproti původním směrům. Zatímco klasické anarchistické teorie kladly důraz především na řešení otázky donucování ze státu a soukromého vlastnictví, moderní proudy se více soustředí na širší problematiku násilí a hierarchie v sociálních vztazích. Významnou roli hrají témata jako feminismus, rasismus, ageismus, ekologie nebo genderové role a kritika jejich vynucování v každodenním životě, často inspirovaná poststrukturalistickými přístupy (např. Michel Foucault). Svými anarchistickými názory je známý např. americký lingvista Noam Chomsky.[21]

Moderní anarchisté se často inspirují ve východních náboženství jako taoismu nebo zenového buddhismu, které operují s hodnotami tolerance a přirozené harmonie. Vedle tradičních forem anarchistického aktivismu, jako je antifašismus nebo odborové organizování, se objevují i nové strategie, včetně využívání decentralizovaných technologií a alternativních ekonomických nástrojů, například kryptoměn. Současný anarchismus tak méně vystupuje jako kolektivní politické hnutí a spíše jako pluralitní soubor přístupů, které propojují kritiku státní moci s kritikou dalších forem dominance v oblasti genderu, rasy, životního prostředí či globální ekonomiky.[12]

Anarchismus v Česku

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchismus v Česku.

Manifest českých anarchistů

[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka formulace manifestu vznikla na sjezdu osmnácti anarchistických organizací, které existovaly na území Čech. Konference se konala v roce 1896 a dala za cíl vznik manifestu jako společného anarchistického stanoviska. Tento manifest měl být nečekanou proklamací a měl sloužit jako shrnutí již existujících postojů.[22] Toto dílo mělo ucelovat myšlenky formulující se od poloviny 19. století, avšak narazilo na cenzurní zákony, které text zkrátily na polovinu. 

Manifest hlásal vyčlenění se od české sociální demokracie a nástup vlastního proudu. Anarchisté v manifestu odmítají politickou organizaci proletariátu, která stála proti dosažení svobody jedince. Manifest klade důraz na rozvoj osobní svobody individua a na zachování jeho svébytnosti. Základní myšlenkou manifestu je: „Svobodu vidíme jen, kde není autorit – v anarchii.“[22] Tímto manifestem se český anarchismus potvrdil jako samostatný proud a položil základy pro další vývoj a tvorbu. 

Anarchismus v české literatuře ve 20. století

[editovat | editovat zdroj]

Anarchismus se v české literatuře objevuje na přelomu 19. a 20. století. Autoři se sdružují okolo časopisu Nový kult, jehož šéfredaktorem je S. K. Neumann. Tito autoři se vyčleňují vůči jinému českému směru a to proti české dekadenci. Společnými znaky anarchistických autorů jsou pohrdání soudobou společností, odmítání politického systému a odpor k autoritám. Autoři též vedou tulácký či bohémský život, při kterém kladou především důraz na svobodu jedince, spravedlivou společnost a antimilitarismus. Na začátku století jde o velice radikální směr, avšak okolo roku 1910 se autoři usazují a vydávají se na cestu „klidnější poezie“.[22]

Významný vliv měl v českých zemích anarchokomunismus, který reprezentovali např. Bohuslav Vrbenský nebo Stanislav Kostka Neumann.

Karel Toman
[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Karel Toman.

Procestoval celou Evropu jako tulák, usadil se v Praze, kde se věnoval tvorbě. Mezi nejvýznamnější básnickou sbírku patří „Torzo života“ – zde popisuje zážitky ze svých tuláckých let.[23]

Fráňa Šrámek
[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Fráňa Šrámek.

Studoval v Písku, poté práva v Praze. Byl vězněn za účast na demonstracích, byl až radikálně antimilitaristický, avšak byl povolán na bojiště 1. světové války. Básnická sbírka „Modrý a Rudý“ symbolizuje v modré barvě barvu uniformy a oproti tomu rudý je odpor a anarchistický vzdor.[23]

Martin Urza

Urza je absolvent MFF v Praze. Je programátor, učitel a propagátor sebeřízení vzdělávání, kryptoměn, anarchokapitalismu a agorismu.

Anarchistické směry

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Symbol anarchismu – A v kruhu

Anarchistické směry lze klasifikovat podle různých kritérií, přičemž historicky nejčastěji používané dělení vychází z jejich postoje k soukromému vlastnictví. Toto spektrum sahá od proudů radikální levice, které odmítají jakoukoli formu soukromého vlastnictví (anarchokomunismus), přes směry odmítající pouze soukromé vlastnictví výrobních prostředků (anarchokolektivismus), až po neomezování soukromého vlastnictví při plnění určitých podmínek (mutualismus). Na opačném konci stojí pravicově a individualisticky orientované proudy, které z principu odmítají omezování soukromého vlastnictví (tržní anarchismus,anarchoindividualismus), případně jej přímo ztotožňují s osobní svobodou (anarchokapitalismus).

Další významný způsob dělení anarchismus se zakládá na strategiích, jimiž se jednotlivá hnutí snaží dosáhnout svých cílů. Toto spektrum sahá od proudů zdůrazňujících přímou akci, propagaci činem a různé povstalecké metody (insurekcionismus), dále směry organizující kolektivní ale nenásilný nátlak (anarchosyndikalismus), přes budování alternativních individualistických struktur mimo dohled a vědomí státního sytému (agorismus, kryptoanarchismus), až po proudy důsledně odmítající odpor a mezilidský konflikt jako řešení problému (anarchopacifismus).

Anarchoindividualismus

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchoindividualismus.

Anarchoindividualismus je směr anarchismu blízce příbuzný klasickému liberalismu a minarchismu, avšak důsledně odmítající existenci státu. Jeho základy položil Max Stirner, který rozvíjel vyhraněný individualismus, v němž jedinec není vázán žádnými abstraktními principy nadřazenými jeho vlastní vůli. Směr zdůrazňuje autonomii jednotlivce, kritiku autority a odmítání institucí, jako jsou stát, náboženství či rigidní morální systémy.

Individualistický anarchismus byl významně rozvíjen zejména ve Spojených státech autory, jako byli Josiah Warren, Lysander Spooner a Benjamin Tucker. V Evropě s tímto směrem lze spojovat zejména Gustava de Molinari, který ve své společenské teorii obhajoval možnost zajišťování bezpečnosti a práva prostřednictvím volného trhu. Tito myslitelé navazovali na tradici klasického liberalismu a důraz na individuální svobodu, avšak na rozdíl od něj nevnímali stát jako garanta práva a pořádku. Základním principem tohoto směru je suverenita jednotlivce a přesvědčení, že společenské vztahy mají být organizovány na základě dobrovolnosti a smluvních vztahů, nikoli prostřednictvím donucení.[12]

Anarchomutualismus

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Proudhon a jeho děti
obraz Gustava Courbeta
Podrobnější informace naleznete v článku Mutualismus (ekonomie).

Anarchomutualismus vychází z myšlenek francouzského filozofa Pierrea-Josepha Proudhona. Jeho stoupenci prosazují společenské uspořádání založené na principu vzájemnosti a spravedlivé směny, v němž jsou ekonomické vztahy organizovány prostřednictvím dobrovolných smluv mezi jednotlivci a skupinami. V tomto pojetí mají lidé možnost svobodně směňovat zboží a služby bez zásahu státu, přičemž důraz je kladen na odstranění zisku plynoucího z vykořisťování a monopolního postavení. Mutualismus předpokládá existenci forem soukromého vlastnictví založeného na užívání (tzv. držební vlastnictví), nikoli na neomezeném vlastnickém právu. Proudhonovy myšlenky významně ovlivnily pozdější kolektivistické teorie.[12]

Anarchokolektivismus

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchokolektivismus.

Anarchokolektivismus je anarchisticko-socialistický směr prosazující vytváření dobrovolných kolektivů se společným vlastnictvím výrobních prostředků, například v podobě dělnických komun. Na rozdíl od anarchokomunismu nevnímá jako problematické všechno vlastnictví, pouze takové které vytváří nerovnost. Jeho hlavním představitelem byl Michail Alexandrovič Bakunin. Anarchokolektivisté odmítají kapitalismus (soukromé vlastnictví výrobních prostředků), který podle nich vede k vykořisťování a vzniku hierarchických nerovností, a usilují o jeho nahrazení společenským uspořádáním založeným na kolektivním vlastnictví a samosprávě.[12]

Anarchokomunismus

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Petr Kropotkin, jeden z výrazných myslitelů anarchokomunismu.
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchokomunismus.

Anarchokomunismus usiluje o společnost založenou nejen na společném vlastnictví výrobních prostředků ale i dobrovolném sdílení všeho majetku a úplném odstranění soukromého vlastnictví.[12] Jeho významným teoretikem byl Petr Alexejevič Kropotkin, který ve svých dílech, jako jsou Dobývání chleba, Pole, továrny a dílny nebo Vzájemná pomoc, formuloval svou ideu anarchistické společnosti. Tvrdil, že v městských státech jako bylo antické Řecko se vzájemné pomoci dařilo, avšak v nynějších kapitalistických státech založených na konkurenci se nedaří a to považoval za překážku dalšího vývoje lidského druhu. Hnutí obdivuje komunity typu středověkých městských států nebo rolnické obce. Byli toho názoru, že každá komuna má být soběstačná a mít svůj společný majetek.[12] Úlohy komun rozdělil do třech části. První je, že společný majetek zamezí budoucímu sobectví a vykořisťování. Za druhé do komun se přijímá na základě přímé demokracie. Ta může proběhnou jen díky vysoké účasti lidí a politické rovnosti. Za třetí, komuny jsou menší obce, které díky tomu lépe zvládají vzájemné interakce mezi spoluobčany.[12]

Anarchosyndikalismus

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchosyndikalismus.

Anarchosyndikalismus je směr anarchistického hnutí vycházející ze socialistických myšlenek, který klade důraz na organizování pracujících prostřednictvím odborových svazů (syndikátů). Ty mají hájit zájmy dělníků a usilovat o zlepšení pracovních podmínek, vyšší mzdy a kratší pracovní dobu, a to především prostřednictvím přímé akce, jako jsou stávky, bojkoty či sabotáže. Anarchosyndikalismus odmítá politickou cestu jako nástroj společenské změny a zdůrazňuje autonomii dělnického hnutí. Odborové organizace zde nejsou chápány pouze jako prostředek k prosazování ekonomických požadavků, ale také jako základ budoucí společnosti organizované zdola na principech samosprávy a decentralizace. Pro anarchosyndikalismus je také typická snaha překlenout rozdílí mezi různými skupinami levicových anarchistů a přivést je ke vzájemné spolupráci. Stoupenci tohoto směru předpokládají, že společenská transformace může být dosažena jedině prostřednictvím kolektivně organizované aktivity pracujících, zejména generální stávky, která by ochromila fungování kapitalistické ekonomiky a umožnila převzetí výroby samotnými pracujícími.

V roce 1922 vznikla na berlínském kongresu Mezinárodní asociace pracujících (MAP), která navázala na tradici anarchistického křídla První internacionály spojeného s Michail Alexandrovič Bakunin. Tato organizace sdružuje anarchosyndikalistické odborové svazy a existuje dodnes. Historicky anarchosyndikalistické skupiny jsou silné a početné zejména ve španělsky mluvící zemích.[24]

Anarchoprimitivismus

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchoprimitivismus.

Anarchoprimitivismus je směr anarchistického myšlení, který kritizuje vznik a vývoj civilizace, zejména proces přechodu od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství a industrializované společnosti. Podle jeho zastánců tento přechod vedl ke vzniku sociální stratifikace, institucí moci, násilné kontroly a odcizení mezi lidmi. Anarchoprimitivisté proto prosazují radikální přehodnocení moderní civilizace a často poukazují na návrat k jednodušším, decentralizovaným formám života inspirovaným předindustriálními společnostmi. V některých koncepcích zahrnuje tento přístup kritiku industrializace, dělby práce, technologické závislosti i institucionalizovaného vzdělávacího systému, který je chápán jako nástroj sociální reprodukce stávajících struktur.

Anarchokapitalismus

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Murray Rothbard, zakladatel anarchokapitalismu.
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchokapitalismus.

Anarchokapitalismus je směr politického myšlení, který spojuje prvky anarchismu a ekonomického liberalismu, zejména principy laissez-faire, tedy volného trhu bez státních zásahů. Jeho zastánci prosazují nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svobodnou směnu zboží a služeb mezi jednotlivci na základě dobrovolných smluv. Na rozdíl od většiny ostatních anarchistických směrů považují kapitalismus za systém, který umožňuje maximální míru individuální svobody a minimalizuje donucení.

Anarchokapitalisté vycházejí z předpokladu, že všechny společenské funkce může zajistit volný trh. Předpokládají například existenci soukromých bezpečnostních agentur, arbitrážních institucí nebo dalších služeb, které by v prostředí konkurence poskytovaly ochranu práv a řešení sporů efektivněji než státní instituce. Klíčovým prvkem tohoto modelu je dobrovolnost smluvních vztahů a absence centrální autority, přičemž regulace by podle tohoto pojetí vycházela z tržní soutěže. Anarchistická podstata anarchokapitalismus je některými levicovými anarchisty rozporovaná, protože v jejich pojetí je zásadním zdrojem společenské hierarchie majetková nerovnost.[12]

Anarchopacifismus

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Anarchopacifismus.

Zatímco někteří anarchisté podporují přímé akce typu propaganda činem nebo odborové nátlakové akce za účelem dosažení svých cílů, pro jiné násilí odporuje jejich přesvědčení a považují ho za scestné a k etatismu vedoucí směřování. Shledávají proto jakoukoli formu agrese za nepřijatelnou a nemorální. Na této bázi je založen anarchopacifismus.[25] Základem tohoto směru kategorické odmítání používání zbraní a odporu obecně, a to dokonce i v boji proti státu. Hlavní uskupení, zastávající tuto myšlenku, jsou protiválečné hnutí a anti-nukleární hnutí.[26]

Náboženské směry

[editovat | editovat zdroj]

Anarchismus je antiklerikální hnutí, nicméně náboženství jako takové neodmítá a existují některé směry, které se jím inspirují nebo jej dokonce staví do centra svého pojetí ideální společnosti. Například buddhistický anarchismus, křesťanský anarchismus nebo anarchopaganismus.

Příklady bezstátních společností

[editovat | editovat zdroj]

Piarrové, kteří žijí u přítoku Orinoka, si zakládají na mimořádné individuální svobodě a autonomii. Snaží se, aby žádný z jejich členů nikdy nepodléhal druhému. Dbají na to, ať nikdo z nich nezíská přístup ke kontrole ekonomických zdrojů, čím by mohl začít ovládat ostatní.[27]

Tivové, kteří žijí kolem řeky Benue ve střední Nigérii, žijí hierarchickým uspořádáním, např. si muži propůjčují právo na plodnost u tamních dívek. Ani zde neuvidíme žádné větší politické uskupení. Jakákoli snaha založit směr, který by měl ovládat ostatní, ihned Tivové zakázali.[27]

Citát

[editovat | editovat zdroj]

„Především pokud se týče slova anarchism (sic), buď vzpomenuto, že to znamená bezvládí; soustava, která neuznává vlády, především vlády státní, ale pak ani náboženské, hospodářské, zkrátka žádné vlády, autority. (Francouz Proudhon slovo anarchism rozšířil.)“ (T. G. Masaryk: Ideály humanitní)[28]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ MCLAUGHLIN, Paul. Anarchism and authority: A Philosophical Introduction to Classical Anarchism. Aldershot: Ashgate, 2007. ISBN 0754661962. S. 53. (angličtina)
  2. ↑ The Anarchist FAQ Editorial Collective. An Anarchist FAQ [online]. 2009-06-18 [cit. 2017-05-22]. Kapitola Section A: What is Anarchism?. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ A libertarian Marxist tendency map [online]. libcom, 2005-10-27. Dostupné online.
  4. ↑ The Anarchist FAQ Editorial Collective. An Anarchist FAQ [online]. 2009-06-18 [cit. 2017-05-22]. Kapitola A.1 What is anarchism?. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ FUNNELL, Warwick. Accounting and the Virtues of Anarchy. Australasian Accounting, Business and Finance Journal. 2007-01-01, roč. 1, čís. 1, s. 18–27. Dostupné online [cit. 2020-10-19]. ISSN 1834-2019. doi:10.14453/aabfj.v1i1.2.
  6. ↑ Anarchist economic practices in a ‘capitalist’ society: Some implications for organisation and the future of work | ephemera. www.ephemerajournal.org [online]. [cit. 2020-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-11-15.
  7. ↑ Ladislav Ulbricht: Anarchismus , Diplomová práce, Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Brno 2009
  8. ↑ LONG, Roderick T. Toward a Libertarian Theory of Class. Social Philosophy and Policy. 1998, roč. 15, čís. 2, s. 305. Dostupné online. ISSN 0265-0525. doi:10.1017/S0265052500002028.
  9. ↑ anarchy - Definition from the Merriam-Webster Online Dictionary [online]. [cit. 2009-02-17]. Dostupné online. (anglicky)
  10. ↑ LIDDELL, Henry; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon [online]. [cit. 2009-02-17]. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ LIDDELL, Henry; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon anarchy - Definition from the Merriam-Webster Online Dictionary [online]. [cit. 2009-02-17]. Dostupné online. (anglicky)
  12. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. 339 s. ISBN 80-86861-71-6.
  13. ↑ KROPOTKIN, Petr. „Anarchism“ [online]. The Encyclopædia Britannica, 1910 [cit. 2012-08-23]. Dostupné online. (angličtina)
  14. ↑ MIKOLÁŠOVÁ, Darina. Anarchismus a kultura. Praha, 2009 [cit. 2017-11-26]. 124 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Martin Matějů. s. 9. Dostupné online.
  15. ↑ GEMIE, Sharif. Reviews : Peter Marshall, Demanding the Impossible: A History of Anarchism, London, Fontana, ISBN 0-00-686245-4, 1993; xv + 767 pp. ; £9.99. European History Quarterly. 1995-04, roč. 25, čís. 2, s. 285–286. Dostupné online [cit. 2026-04-06]. ISSN 0265-6914. doi:10.1177/026569149502500206.
  16. ↑ MAREŠ, Miroslav. Extremismus v ČR: Anarchismus a autonomové [online]. Národní ústav pro vzdělávání, 2014-09-10 [cit. 2017-11-25]. Dostupné online.
  17. ↑ MIKOLÁŠOVÁ, Darina. Anarchismus a kultura. Praha, 2009 [cit. 2017-11-26]. 124 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Martin Matějů. s. 51. Dostupné online.
  18. ↑ SHARPE, M.E. The Age of Extremes: A History of the World, 1914-1991 by Eric Hobsbawm. Challenge. 1997-03, roč. 40, čís. 2, s. 121–127. Dostupné online [cit. 2026-04-06]. ISSN 0577-5132. doi:10.1080/05775132.1997.11471967.
  19. ↑ H.3 What are the myths of state socialism? [online]. An Anarchist FAQ [cit. 2009-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-09. (anglicky)
  20. ↑ Murray N. Rothbard, "Know Your Rights". anthonyflood.com [online]. [cit. 2026-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-11.
  21. ↑ CHOMSKY, Noam. Chomsky on Anarchism. [s.l.]: AK Press, 2005. Dostupné online. S. 5. (anglicky)
  22. 1 2 3 VÁCLAV, Tomek. Český Anarchismus a jeho publicistika 1880 – 1925. Praha: Filosofia, nakladatelství Filosofického ústavu, 2002. 573 s. ISBN 80-7007-165-6.
  23. 1 2 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3.
  24. ↑ IWA Sections [online]. Mezinárodní asociace pracujících [cit. 2009-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-03.
  25. ↑ Archivovaná kopie. www.ppu.org.uk [online]. [cit. 2015-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-14.
  26. ↑ http://monthlyreview.org/2001/09/01/anarchism-and-the-anti-globalization-movement/
  27. 1 2 GRAEBER, David. Fragmenty anarchistické antropologie. Praha: Tranzit, 2012. 100 s. ISBN 978-80-87259-19-1.
  28. ↑ MASARYK, Tomáš Garrigue a NAVRÁTIL, Josef, ed. Ideály humanitní; Problém malého národa; Demokratism v politice. 2. vyd. v Melantrichu. Praha: Melantrich, 1990. 127 s. Vybrané spisy / Tomáš Garrigue Masaryk; sv. 1. ISBN 80-7023-036-3. S. 27.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KŘIVSKÝ, Petr. Jedinec versus stát. Historické a sociální kořeny anarchismu. Historický obzor, 1995, 6 (2), s. 31–36.
  • TOMEK, Václav; SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus : svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad, 2006. 669 s. ISBN 80-7021-781-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anarchismus&oldid=25863419“