Sloní maso

Sušené sloní maso zabavené americkými celníky na mezinárodním letišti v Los Angeles

Sloní maso je maso pocházející ze slonů. Slonovití byli pro své maso loveni již od pravěku, přičemž tradiční lov slonů (často nelegálně) praktikují některé moderní africké skupiny lovců a sběračů. Maso ze slonů, často upytlačených primárně kvůli jejich klům, se také v mnoha částech Afriky a ojediněle i v jihovýchodní Asii nelegálně prodává jako maso z buše. V některých oblastech Afriky se poptávka po jejich mase stává větší hrozbou pro přežití slonů než obchod se slonovinou.

Charakteristika

Sloní maso má relativně vysoký obsah tuku, přičemž jednou z částí, kde je tuku uloženo nejvíce, jsou vazivové polštáře na chodidlech. Právě sloní nohy bývají pokládány za nejchutnější část celého zvířete. V Africe se připravovaly pečením ve žhavém popelu a příprava trvala několik hodin. Výsledný pokrm připomínal huspeninu a po osolení ho bylo nutné vybírat z ohořelé kůže lžící. Dlouhé kosti slonů postrádají dutiny pro kostní dřeň. Sloní maso je popisováno jako poměrně chutné, ale velmi tuhé a s mimořádně silnými svalovými vlákny, obecně bývá srovnáváno s tuhým a vláknitým hovězím nebo koňským masem, přičemž maso slůňat bylo pro svou jemnější strukturu africkými lovci považováno za kvalitnější než maso dospělých jedinců. Za nejchutnější části slona pokládali afričtí lovci srdce, jazyk, mozek, maso z hlavy v okolí oka, které bylo oproti ostatní svalovině tučnější,a již zmíněné sloní nohy nebo přesněji tučné polštáře sloních chodidel.

Pravěk

Maso z chobotnatců je hominidy konzumováno již téměř dva miliony let. Jedním z nejstarších lokalit, kde byly nalezeny stopy po zpracování, a tím i konzumaci, masa slonovitých, je lokalita Dmanisi v Gruzii, kde se na kostech vyhynulého mamuta druhu Mammuthus meridionalis, datovaného přibližně do období před 1,8 miliony let, nacházejí na kostech stopy po řezných nástrojích. Další podobné naleziště pochází ze Španělska, a datováno je přibližně do doby před 1,2 miliony let. Další časná lokalita s důkazy o zabíjení slonů pro potravu jsou známa z východní Afriky. Zde byly nalezeny pozůstatky vyhynulého druhu slona Elephas recki z období před 1,6 miliony až 700 tisíci lety. Tato naleziště však nutně nesvědčí o jejich lovu a zpracovávané maso mohlo pocházet z uhynulých jedinců. Nejstarší spolehlivý důkaz o lovu slonů pochází z Lehringenu v Německu, kde byla nalezena kostra druhu Elephas antiquus datovaná do posledního interglaciálu, asi před 125 tisíci lety, se zachovalým dřevěným kopím, které pravděpodobně bylo vyrobeno neandrtálci. Během poslední doby ledové lovili moderní lidé, a pravděpodobně i neandrtálci, mamuty srstnaté (Mammuthus primigenius), přičemž v Severní Americe byl paleoindiány běžně loven mamut kolumbuský (Mammuthus columbi) a poněkud menší mastodont americký (Mammut americanum) O některých paleolitickch skupinách lovců a sběračů, například severoamerické Cloviské kultuře, ale i středoevropských lovcích, jejichž sídliště z doby před 25-30 tisíci lety bylo zdokumentováno např. v Předmostí u Přerova, se předpokládá, že mamuti tvořili významnou část jejich stravy a jejich příslušníci bývají přímo označováni jako lovci mamutů. Lov mamutů lidmi mohl být jedním z faktorů, vedoucích ke snížení jejich počtu a následného vyhynutí.

19. století

Jeden ze zabitých slonů během obléhání Paříže v roce 1870

O tom, že ochutnal sloní maso se zmiňuje mimo jiné i skotský badatel David Livingstone ve svém dopise lordu Palmerstonovi z roku 1861. Livingstone sloní maso ochutnal během své expedice na Zambezi. V dopise napsal: "Když jsme zabili slona pro potravu, zbytek stáda stál dva dny míli daleko."

Během obléhání Paříže v roce 1870 se kvůli vážnému nedostatku potravy konzumovalo sloní maso. Spolu s dalšími zvířaty byli v pařížské Jardin des plantes zastřeleni, a následně prodáni na maso, dva sloni indičtí jménem Castor a Pollux. Ačkoli se sloní maso tehdy dostalo i do luxusních restaurací, dobové záznamy naznačují, že Pařížanům nechutnalo.

Lov ve 20. a 21. století

V 21. století jsou sloni loveni pro maso zejména v Kamerunu, Středoafrické republice, Konžské republice a v Konžské demokratické republice. Častěji se však zpracovává maso ze slonů, kteří byli upytlačeni pro slonovinu. V takových případech je maso prodáno nebo zkonzumováno pytláky. V roce 2007 odborníci na divokou zvěř vyjádřili obavy, že se poptávka po jejich mase může pro slony stát větší hrozbou než samotný obchod se slonovinou. Organizace jako WWF a TRAFFIC vedou kampaně za snížení spotřeby sloního masa, protože to spolu s obchodem se slonovinou vede k tomu, že je denně usmrceno až 55 slonů.

Lov slonů africkými lovci a sběrači

Slona pralesního (Loxodonta cyclotis) loví různé skupiny lovců a sběračů v povodí Konga, včetně pygmejů kmenů Mbuti a Twa. Není známo, jak dlouho se aktivní lov slonů v této oblasti praktikuje, k jeho rozmachu ale došlo až v 19. století v důsledku poptávky arabských a evropských obchodníků po slonovině. Sloni se tradičně loví pomocí oštěpů, dvojice nebo malá skupina vybraných lovců se ke slonu připlíží a zblízka mu oštěpy zabodne do podkolení zadních nohou (aby se narušily Achillovy šlachy) nebo co nejhlouběji do podbřišku (v případě kmene Mbuti). Oba způsoby slouží ke znehybnění zvířete, které je pak dobito dalšími oštěpy. Antropolog Mitsuo Ichikawa pozoroval lov slonů pygmeji kmene Mbuti při terénním výzkumu v 70. a 80. letech 20. století, kdy lovci používali oštěpy s kovovými hroty. V době před kontaktem s Araby a Evropany ale používali oštěpy z těžkého dřev vytvrzeného v ohni, které byly méně účinné při prorážení sloní kůže). Lov slonů u Mbuti zahrnoval malé i velké lovecké skupiny, které vedl alespoň jeden zkušený lovec zvaný mtuma. Před zahájením lovu byly komunitou vykonány příslušné rituály zahrnující zpěv a tanec na podporu úspěchu lovu. Pygmejští lovci často odcházeli do lesa bez jídla, živili se divokým medem a zeleninou a natírali se bahnem, sloním trusem a dřevěným uhlím vyrobeným z určitých rostlin, aby před slony zamaskovali svůj pach. Jakmile byly nalezeny stopy slona, byl pečlivě sledován, než se k němu přiblížili z návětrné strany a bodli ho. Poté nechali zraněného slona nějaký čas v klidu, dokud zeslábl, a poté ho buďto dobili nebo počkali, až podlehne následkům zranění. Mnoho lovů selhalo, když sloni odhalili lovce dříve, než se jim podařilo k nim přiblížit na dosah oštěpu a sloni utekli. Podle Ichikawy býval úspěšný v průměru pouze jeden ze šesti loveckých pokusů. To znamená, že i přes velké množství masa, které každý ulovený slon poskytl, nebyl lov slonů pro pygmeje Mbuti spolehlivým zdrojem potravy. Jejich lovci se proto spoléhali spíš na lov opic, štětkounů, damanů pralesních, antilop a dalších menších zvířat. Pokud byl lov úspěšný, lovci přišli svůj úspěch oznámit do vesnice, a následně celá komunita se vrátila k mrtvému slonovi, aby jej naporcovala. Maso bylo rozděleno rovným dílem, s výjimkou několika částí těla, které byly vyhrazeny pro stařešiny. Následovalo několikadenní hodování na sloním mase a tuku. Lov slonů byl nebezpečnou činností, která mnohé lovce stála život.

V 21. století se sloni stále loví u kmene Baka v Kongu. Většina lovců stále nosí pouze oštěpy, zatímco vedoucí lovec mívá brokovnici poskytnutou místními farmáři nebo obchodníky a nabitou seaným olovem nebo podomácku vyrobenou jednotnou střelou. Skupina se vydává hledat čerstvé sloní stopy a trus. Hledá také med, který během výpravy slouží jako potrava. Jakmile je slon nalezen, lovci si poblíž postaví provizorní tábor a čekají na soumrak. Poté se vedoucí lovec, obvykle sám, ale někdy s jedním či dvěma pomocníky, přiblíží ke slonovi a pokusí se ho šikmo zezadu střelit do srdce, nebo méně často do spánku hlavy. Pokud je slon zabit, skupina oslavuje návrat vedoucího lovce. Následujícího rána je tábor přemístěn ke slonovi a jsou postaveny stojany na uzení jeho masa, načež se na místo dostaví i zbytek komunity, aby se zúčastnil hostiny. Je zvykem, že lovec, který úspěšně zabil slona, spolu se svými příbuznými (kromě prarodičů a strýců z matčiny strany) nesmí jeho maso konzumovat a lovec a jeho příbuzní se hostiny neúčastní.

V Zambii byly hlášeny případy lovců a sběračů z kmene Twi, kteří lovili slony pomocí oštěpů otrávených šípovým jedem. Je například popsáno, jak jeden člen z lovecké skupiny vylezl na vrchol stromu, který se skláněl nad hojně používanou sloní stezkou, a ostatní členové kmene pak hnali slony k tomuto stromu. Následně zabodl čekající lovec slonovi otrávený oštěp mezi lopatky.

Lovci z kmenů Okiek (Dorobo) a Kamba v Keni a severní Tanzanii lovili ještě kolem orku 2000 slony i nosorožce pomocí otrávených šípů, stejně jako Sanové z kmene !Kung v Botswaně a Namibii. Jihoafričtí Sanové, ale např. i Zandové a Bandové ve Středoafrické republice jižním Súdánu dříve často slony lovili tak, že je obklopili ohněm. Popálená a kouřem omámená zvířata poté dobili oštěpy.

Rozšířenou formou pytláckého lovu slonů jak pro maso tak i pro slonovinu je v subsaharské Africe také použití různých pastí. Patří mezi ně jámy zakryté větvemi či rákosem, na jejichž dně lovci často navíc zarazí naostřené dřevěné kůly nebo oštěpy, aby se na ně slon při propadnutí nabodl. Často se užívají také samostříly v podobě velké kuše nebo i pušky, nastražené vedle stezky, po níž sloni chodí. Přes stezku je natažena liána nebo tenký drát, spojený se spouští zbraně. Pokud zvíře o liánu zavadí nebo ji přetrhne, zbraň vystřelí. Obdobnou past, jíž popsal George Adamson, tvoří těžká kláda, opatřená na jednom konci ostrým hrotem a zavěšená nad stezkou. Přetrhne-li slon liánu, kláda na něj spadne a svou vahou mu zarazí hrot mezi lopatky. Jeden z nejkrutějších způsobů je lov do nášlapných pastí ve tvaru obruče s mnoha ostrými hroty, které se sbíhají do jejího středu. Pokud si slon navleče past na nohu, hroty se mu zabodnou do kůže a už se jí nedokáže zbavit. Past je upevněna k těžké kládě nebo kmeni poraženého stromu, který za sebou slon vláčí až do úplného vyčerpání. Místo nášlapných pastí se používají také oka z ocelového lana nebo silného drátu.

Poptávka po sloním masu

Podle proběhlého výzkumu je ve čtyřech středoafrických zemích poptávka po sloním mase vyšší než je nabídka. Ve městech je sloní maso považováno za prestižní surovinu, a proto je jeho cena vyšší než cena většiny ostatních druhů mas. To motivuje pytláky k lovu slonů pro jejich maso i slonovinu. Místní poptávka po sloním masu je zajišťována i díky výstavbě lesních cest, které usnadňují přístup z oblastí, které byly kdysi příliš odlehlé, do míst, kde lze sloní maso prodat.

Sloni lesní obvykle váží kolem 2300 až 2700 kg. Zatímco slonovina se v roce 2007 prodávala za zhruba 180 dolarů za kel, za 500 kg masa mohl pytlák obdržet až 6000 dolarů. V té době byl průměrný denní výdělek lidí žijících v povodí Konga přibližně 1 dolar.

V roce 2007 se sloní maso na trzích v Bangui ve Středoafrické republice prodávalo za 12 dolarů za kilogram. Ve stejnou dobu mohli pytláci prodávat slonovinu za 30 dolarů za kilogram. Maso se přepravovalo a prodávalo přes hranice Středoafrické republiky a Konžské demokratické republiky. Přestože je podle mezinárodního práva tento obchod nelegální, vlády obou zemí z těchto transakcí vybíraly daně.

V roce 2012 vyjádřili úředníci pro ochranu divoké zvěře v Thajsku obavy, že poptávka po sloním mase mezi turisty by mohla ohrozit přežití slonů. Na problém byli upozornění poté, co zjistili, že v národním parku byli poraženi dva sloni. Generální ředitel thajské agentury pro ochranu divoké zvěře uvedl, že část masa byla zkonzumována zasyrova.

Kulturní a náboženské praktiky

Ásámská písma předepisují různá masa, včetně sloního, pro zotavení z nemoci a udržení dobrého zdraví. Buddhistickým mnichům je však zakázáno sloní maso jíst. Hinduisté se také přísně vyhýbají jakémukoli kontaktu se sloním masem kvůli důležitosti boha Ganéši, který je mezi hinduisty široce uctíván.

Ojediněle však mohl slon v šaktickém hinduismu sloužit jako obětní zvíře, Kalika Purana popisuje vedle běžné krvavé oběti (bali) bohyni Kálí, jíž tvoří koza nebo mladý buvolí býček, také mahabali, velkou oběť pro bohyni, jíž měl představovat slon nebo člověk. Není však jisté, zda se oběť slona v Indii skutečně prováděla. Ačkoli v minulosti byly lidské oběti bohyni Kálí či Bhavání přinášeny např. sektou thágů, odkaz na lidské (a pravděpodobně i sloní) oběti je v kontextu šaktismu chápán spíše symbolicky a současní vyznavači ho provádějí pouze na figurínách.

Sloní maso je také zakázáno židovskými zákony o stravování, protože sloni nemají paznehty a nejsou to přežvýkavci. Někteří učenci islámských zákonů o stravování rozhodli, že muslimům je zakázáno jíst slona, protože sloni spadají do zakázané kategorie tesáků nebo dravých zvířat.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elephant meat na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sloní maso na Wikimedia Commons

Portály: Gastronomie