Robert Schuman
| Dr. jur. Robert Schuman | |
|---|---|
.jpg) Robert Schuman v roce 1953 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Lidové republikánské hnutí Lorrain Republican Union Popular Democratic Party |
| Rodné jméno | Jean-Baptiste Nicolas Robert Schuman |
| Narození | 29. června 1886 Lucemburk |
| Úmrtí | 4. září 1963 (ve věku 77 let) Scy-Chazelles |
| Místo pohřbení | Église Saint-Quentin |
| Občanství | Francie a Německo |
| Sídlo | Dům Roberta Schumana (1926–1963) |
| Alma mater | Štrasburská univerzita Mnichovská univerzita Lucemburské atheneum Humboldtova univerzita Univerzita v Bonnu Fabertovo lyceum |
| Profese | politik, diplomat, advokát a právník |
| Náboženství | katolická církev |
| Ocenění | honorary citizen of Luxembourg (1949) velkokříž Řádu svatého Karla (1951) čestný doktor Lavalovy univerzity (1952) Cena Karla Velikého (1958) Erasmova cena (1959) … více na Wikidatech |
| Podpis | .png) |
| Webová stránka | www |
| Commons | Robert Schuman |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
| Ctihodný Robert Schuman | |
|---|---|
| laik | |
| Místo pohřbení | Église Saint-Quentin |
| Místo působení | Dům Roberta Schumana (1926–1963) |
| Státní občanství | Francie a Německo |
| Vyznání | katolická církev |
| Blahořečen | ve stavu příprav |
| Atributy | sako |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Robert Schuman [ʁɔbɛʁ ʃuman]IPA (29. června 1886 Clausen, Lucembursko – 4. září 1963 Chazelles u Met) byl francouzský politik lucembursko-lotrinského původu. V letech 1947–48 byl ministerským předsedou, 1958–60 předsedou Evropského parlamentu; jako ministr zahraničí (1948–52) se význačně podílel na vytvoření Montánní unie (též Schumanův plán), spolu s Jeanem Monnetem je považován za zakladatele Evropské unie.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Podporovatel appeasementu
[editovat | editovat zdroj]Před druhou světovou válkou byl Robert Schuman významný, veřejně známý mnichovan – podporovatel appeasementu a mnichovské dohody – předválečné Francie.[1]
Jako významný zastánce britsko-francouzské politiky appeasementu podpořil v článku v listu Le Lorrain z 11. září roku 1938 ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii, a že proto bude lépe, když se mu neposkytne záminka. K tomuto tématu se vrátil 25. září 1938 v německy vycházejících novinách Elsässer. Na základě právnické analýzy československo-francouzské dohody z roku 1925 se pokusil minimalizovat francouzské závazky k Československu. Napsal tehdy, že Francie za žádných okolností nepodnikne žádné kroky, jež by mohly destabilizovat „mír“.[1]
Druhá světová válka
[editovat | editovat zdroj]V březnu 1940 byl Robert Schuman, jakožto zvolený zástupce departementu Moselle, jmenován náměstkem pro uprchlíky v Reynaudově vládě.[2] Po německé ofenzivě 10. května 1940 se Robert Schuman již 12. června domníval, že „je třeba složit zbraně“.[3] Dva dny před tím, dne 10. července hlasoval pro udělení plných pravomocí maršálu Pétainovi. Dne 16. června 1940 byl bez konzultace potvrzen ve funkci náměstka a stal se tak členem Pétainovy vlády.[4] V této vládě však nezasedal a o dva dny později z ní odstoupil.[5] Tato demise byla přijata v okamžiku sestavení první vlády vichistického režimu.
Mosella byla o několik dní později fakticky připojena k Německé říši – byla začleněna do Gau Westmark, jehož hlavním městem byl Saarbrücken — a Robert Schuman, který se vrátil do Moselly, byl dne 14. září 1940 v Metách zatčen gestapem za akty odporu a protesty proti nacistickým metodám. Byl uvězněn v izolaci ve věznici v Metách, než byl 13. dubna 1941 převezen do Neustadtu v Porýní-Falci, a to díky zmírnění jeho vězeňských podmínek, o které se zasloužil Heinrich Welsch.
Během svého domácího vězení hovoří se svými návštěvníky lucembursky, aby nebylo možné jeho rozhovory sledovat.[6]
Ve svých 56 letech uprchl a 13. srpna 1942 se mu podařilo dostat do svobodné zóny ve Vienne, když překročil demarkační linii ve Vernon poté, co strávil deset dní v opatství Ligugé. Prošel také klášterem Trappe de Notre-Dame-des-Neiges v Ardèche. Usadil se v Lyonu, kde žilo mnoho vyhnaných obyvatel z Moselly. Prostřednictvím svého přítele, policejního komisaře Charlese-Alberta Watieze, udržoval úzký kontakt s mnoha uprchlíky a podílel se na činnosti lotrinského výboru, který se v Lyonu zformoval s Robertem Sérotem, Gabrielem Hocquardem, Ségolène de Wendel, Paulem Durandem, doktorem Melchiorem a Reném Jagerem.[3]
Po osvobození
[editovat | editovat zdroj]Po osvobození mohl být díky svému předchozímu hlasování o předání plných pravomocí maršálovi Pétainovi učiněn dle vyhlášky z 21. dubna 1944 nezvolitelným. Za „účast“ v Petainově vládě byl označen za „národně nečestného“ a ministr války André Diethelm požadoval, aby byl „tento produkt vichistického režimu okamžitě odstraněn“. V touze znovu převzít politickou odpovědnost nakonec 24. července 1945 napsal generálu de Gaullovi a požádal ho, aby toto rozhodnutí přehodnotil. Schumanovi spojenci intervenovali u předsedy prozatímní vlády, aby tuto žádost podpořili. Charles de Gaulle rozhodl, že věc bude odložena.
Dne 15. září 1945 komise Nejvyššího soudu rozhodla o zastavení řízení ve věci jeho nezvolitelnosti v jeho prospěch a Robert Schuman se vrátil k politické kariéře ve Francii. Stal se prvním poslancem, který hlasoval pro udělení plných pravomocí maršálu Pétainovi a který se po osvobození stal ministrem.
Čtvrtá republika
[editovat | editovat zdroj]Za čtvrté Francouzské republiky se v letech 1946 až 1962 vrátil do poslanecké sněmovny jako zástupce departementu Moselle. Dne 14. července 1946 přivítal v Metách Winstona Churchilla společně s generálem Gilliotem, guvernérem města Met. Winston Churchill zde pronesl projev na podporu evropské jednoty.
V roce 1946 zastával funkci ministra financí v první vládě Bidaulta, na konci roku 1947 se stal předsedou Rady ministrů a v letech 1948 až 1952 působil jako ministr zahraničních věcí. Byl jedním z hlavních vyjednavačů všech významných smluv tohoto období, které se vyznačovalo nutností politické, ekonomické a vojenské organizace západní Evropy s pomocí Spojených států (Rada Evropy, Severoatlantická aliance, ESUO atd.) a začátkem studené války v Evropě.
V období od února 1955 do ledna 1956 zastával funkci ministra spravedlnosti. Společně s generálem Kœnigem tehdy podepsal oběžník, který nařizoval, aby stížnosti týkající se „údajných přestupků“ připisovaných bezpečnostním složkám byly odloženy bez dalšího šetření.
Schumanova evropská aktivita
[editovat | editovat zdroj]Schumanovo jméno je jako jméno málokterého jiného politika spojeno s Evropou, s jejím poválečným uspořádáním a s vytvořením dnešní Evropské unie. Svou dráhu evropského politika začíná Schuman v roce 1948, kdy se stal ministrem zahraničí v celkem osmi vládách (až do roku 1952). Již v této době začíná koncipovat příští vzhled Evropy, později se jeho snahám říká Schumanův plán.
Z 9. května 1950 pochází jeho historické Vyhlášení o novém uspořádání Evropy (tzv. Schumanova deklarace), počínající vznikem Montánní unie, která vyústí do vzniku Evropské federace. Montánní unie, která se stala základem Evropského společenství uhlí a oceli, byla založena v Paříži 18. dubna 1951. Schumanovy plány na širší evropské společenství však ve Francii nenalezly podpory, a tak se Schuman v roce 1952 vzdal svého úřadu.
V roce 1953 vstoupila v platnost evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (též Strassburská konvence[7]), na které se Schuman významně podílel. Schuman pak podnikl mnoho cest po Evropě a zasazoval se o uskutečnění své myšlenky sjednocené Evropy. Zadostiučinění se dočkal roku 1957 přijetím Římských smluv; o rok později byl zvolen prvním předsedou Evropského parlamentu, v témže roce mu byla udělena cena Karla Velikého města Cáchy.
Robert Schuman byl též velkým zastáncem porozumění mezi Německem a Francií, na kterém stojí celý evropský integrační projekt.
Uznání v katolické církvi
[editovat | editovat zdroj]Dne 9. června 1990 započal proces jeho blahořečení a dne 19. června 2021 prohlásil papež František Roberta Schumana za ctihodného jako uznání jeho aktivit, které probíhaly podle křesťanských principů.[8] Toto je první stupeň v procesu kanonizace, tj. prohlášení za svatého.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Robert Schuman na francouzské Wikipedii.
- 1 2 BEDNÁŘ, Miloslav. Bednář (SSO): 9. květen, Schumanův Den Evropy. parlamentnilisty.cz [online]. 2010-05-08 [cit. 2025-12-29]. Dostupné online.
- ↑ Décrets, arrêtés et circulaires. S. 28. Journal Officiel de la République Française [online]. 22 mars 1940. Čís. 76, s. 28. Dostupné online. (francouzsky)
- 1 2 François Roth. Robert Schuman, du Lorrain des frontières au père de l'Europe. Paris: Fayard, prosinec 2008. 656 s. ISBN 978-2-213-63759-4. S. 257–258. (francouzsky)
- ↑ Virginie Malingre. Robert Schuman sur le chemin de la béatification. Le Monde [online]. 9. červenec 2021. Dostupné online.
- ↑ Biographie extraite du dictionnaire des parlementaires français de 1889 à 1940 (Jean Jolly). assemblee-nationale.fr [online]. [cit. 2020-10-03]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Georges Ditsch. Un grand Lorrain dans la tourmente (Robert Schuman 1939-1945). Les Cahiers du Pays Thionvillois. 1984, čís. 1. (francouzsky)
- ↑ Evropská úmluva o ochraně lidských práv - ke stažení v pdf. www.echr.coe.int [online]. [cit. 2006-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-05-22.
- ↑ Robert Schuman, otec evropské jednoty, se stává ctihodným - Vatican News. www.vaticannews.va [online]. 2021-06-19 [cit. 2021-09-20]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CONZEMIUS, Victor. Proroci a předchůdci. Praha: Zvon, 1997. 259 s. ISBN 80-7113-220-9. Kapitola Robert Schuman - Křesťan a státník, s. 201–211.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Robert Schuman na Wikimedia Commons
- Schumanova Deklarace z roku 1950 (na stránkách EU)
