close
Přeskočit na obsah

Northern Line

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Logo Northern Line
BERJAYA
StátSpojené království Spojené království
MěstoLondýn
Síť metraLondýnské metro
Datum otevření1890
Počet cestujících252,310 milionů / rok
Barva na mapěčerná
Technické informace
Typ linkypodzemní
Počet stanic52
Délka58 km
DepaGolders Green
Morden
Soupravy1995
Externí odkazy
OpenStreetMapmapová data
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Northern Line je jedna z linek londýnského metra. Na mapách je znázorněna černou barvou. Je to podzemní linka s raženými tunely na ose sever-jih. Se svými dvěma větvemi v severní části a dvěma větvemi v centrální části patří k nejsložitějším trasám londýnské podzemní sítě a je nejvíce vytíženou linkou vůbec. Navzdory svému názvu (česky: „severní linka“) je linkou, která sahá nejdále na jih.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Počátky

[editovat | editovat zdroj]

Northern Line nevznikla sama o sobě, ale jako spojení několika stávajících podzemních tratí. Její jádro tvoří podzemní tratě vybudované dvojicí železničních společností na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století. Starší z nich, City & South London Railway (C&SLR) se stala první londýnskou podzemní železnicí, která navíc byla poháněna elektrickým pohonem.[1] Trať byla vedena hlouběji pod zemí než dřívější podpovrchové trasy metra. Trasa při svém uvedení do provozu 18. prosince 1890 spojovala King William Street v City a Stockwell.[2] Trasa byla postavena pod dohledem zkušeného inženýra Jamese Henryho Greatheada. Tento muž měl na starost například ražbu Tower Subway, tunelu pod řekou Temží vybudovaného v roce 1869. Zde se použila stejná tunelovací metoda jako v případě C&SLR.[3] Linka byla plně podzemní a její hloubka pod povrchem se pohybovala mezi 13,5 a 32 metry. Aby se snížily stavební náklady, byly tunely budovány s co nejmenším průměrem. Pro každý směr byl vyražen tunel o průměru přibližně 3 metry. Vagony používané na trati měly šířku asi 2 metry.[4] Za rok 1891 novou podzemní linku využilo asi 5 milionů cestujících.[5] Severní konečná, stanice King William Street, byla postavena na nevhodném místě a nebyla schopna kapacitně zvládnout nápor cestujících. V roce 1900 tak byla otevřena nová trasa do Moorgate přes stanici Bank.[6] Ve stejném roce byl otevřen úsek trati do stanice Clapham Common. Do roku 1907 pak byla linka prodloužena dále na sever přes King's Cross do stanice Euston, čímž se napojila hned na tři významná londýnská nádraží.[4]

BERJAYA
Vlak City & South London Railway (1890)

Charing Cross, Euston & Hampstead Railway (rovněž zkráceně nazývaná „Hampstead Tube“) byla otevřena v roce 1907. Tato trasa ve svém počátku vedla ze stanice Charing Cross (tehdy pod jménem Strand) do Camden Town, kde se dělila na dvě větve do Golders Green a do Highgate (později přejmenována na Archway). Plány na tuto linku existovaly již dříve, avšak až v roce 1900 se povedlo najít finance k jejímu vybudování. Trasu vybudovala a následně vlastnila společnost Underground Electric Railways Company of London (UERL). Tuto společnost založil americký finančník a podnikatel Charles Yerkes. Práce začaly v roce 1902. Od ostatních linek metra se tato lišila svou hloubkou pod úrovní země v místech, kde vedla pod kopcovitým terénem. Mezi Charing Cross a portálem tunelů nedaleko Golders Green je výškový rozdíl něco přes 80 metrů. Na trase asi 500 metrů severně od stanice Hampstead dosahuje trať vůbec nejhlubšího místa pod úrovní terénu – 63,7 metru. Ke slavnostnímu otevření došlo 22. června 1907. Tento den linku mimořádně zadarmo využilo asi 150 tisíc Londýňanů.[7] V roce 1914 byla linka prodloužena o jednu stanici na jih do stanice Embankment, kde navázala na Bakerloo Line a District Line.[8]

BERJAYA
Budování Northern Line do 20. let 20. století.

V roce 1913 UERL koupila C&SLR, čímž se obě linky dostaly do vlastnictví jedné společnosti.

Během 20. let byly vybudovány spojnice ve stanicích Camden Town a mezi Embankment a Kennington. Tunely C&SLR byly rozšířeny na 3,56 metrů v průměru, což se do té doby stalo standardem.[9] Trať byla prodloužena na sever z Golders Green do stanice Edgware (1923–1924) a na jihu z Clapham Common do stanice Morden (1926).[9] Výsledná linka byla označována jako Morden–Edgware Line, i když existovala mnohá alternativní pojmenování ve stylu kontrakce Baker Street & Waterloo Railway na „Bakerloo“, jako např. „Edgmorden“ nebo „Medgware“.[10] Své současné jméno, Northern Line, dostala linka v roce 1937.[11]

V roce 1933 došlo ke vzniku organizace London Passenger Transport Board (LPTB či zkráceně London Transport), ve které UERL figurovala společně s Metropolitan Railway. V této době byla do Northern Line začleněna také podzemní trať spojující Moorgate a Finsbury Park, později označovaná jako Northern City Line.

Northern Heights

[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1935 předstoupil London Transport s plánem New Works Programme, který měl za cíl významně rozšířit celou síť metra a pokrýt tak rychle se rozvíjející předměstí. Rozšíření metra také mělo pomoci ulevit přetíženým konvenčním tratím a jejich terminálům v centru města.[12] V případě trasy Morden–Edgware toho mělo být dosaženo převzetím a elektrifikací již existujících tratí, a to zejména těch vlastněných společností London & North Eastern Railway (LNER) na sever od tehdejší železniční stanice Highgate. Tyto tratě byly vybudovány v 60. a 70. letech 19. století a vedly ze stanice Finsbury Park do stanice Edgware přes Highgate s větvemi do Alexandra Palace a High Barnet.[13] Kvůli kopcovitému terénu severního Londýna, kudy železniční tratě vedly, se pro plán vžilo označení „Northern Heights Plan“[11] od kterého byl později odvozen název pro celou linku.[10]

BERJAYA
Plány „Northern Heights“ na rozvoj severní části Northern Line

Práce na projektu započaly koncem 30. let, avšak s počátkem druhé světové války se zpomalily.

Aby bylo možné využít trať LNER pro spoje metra, bylo nutné vybudovat propojení dosavadní konečné stanice Highgate (později Archway), která se nacházela v podzemí, s nadzemní stanicí LNER East Finchley. Nový pár tunelů byl budován s výrazným stoupáním. V místech původní stanice Highgate na LNER vznikla stejnojmenná podzemní stanice metra. Tunely pak pokračovaly dále na severozápad a trať vystoupila na povrch před stanicí East Finchley.[13] Tento úsek byl zprovozněn v roce 1939 a nová stanice Highgate byla uvedena do provozu v roce 1941.[8][14]

Druhou částí projektu mělo být propojení s Northern City Line ve stanici Finsbury Park. Neelektrifikovaná trať LNER odtud vedla po povrchu do stanice Highgate a následně pokračovala až do Alexandra Palace. Trať sice byla z velké části rekonstruována, avšak k elektrifikaci nakonec nedošlo a trať tak k metru připojena nebyla.[13]

Dále se počítalo s elektrifikací celého úseku Finchley Central – Egware a zřízení odbočky ze stanice Edgware patřící LNER do stejnojmenné stanice spadající pod metro. V plánech byla zanesena novostavba trati z Edgware dále na severozápad přes Brockley Hill a Elstree až do Bushey Heath a nové depo Aldenham.[15] Již v roce 1940 bylo jasné, že prodloužení linky do Bushey Heath bude nutné odložit. Také na větvi do Alexandra Palace se přestalo pracovat a provoz na trati zajišťovala LNER (později British Railways) až do roku 1954, kdy byla větev zrušena.[8] Práce nicméně pokračovaly na trati z Highgate dále na sever až do stanice High Barnet. Tento úsek byl otevřen v dubnu 1940.[16] Z úseku jednokolejné trati Finchley Central – Edgware spadajícího pod LNER byl elektrifikován pouze úsek po Mill Hill East, kde se nacházela kasárna. Zde provoz metra začal v březnu 1941.[13] Až do roku 1964 zbytek trati vedoucí z Mill Hill East do Edgware využívaly pouze nákladní vlaky, než byla trať kompletně zrušena.[8]

Po válce se území na sever od Edgware stalo součástí tzv. „Zeleného pásu“ (angl. Metropolitan Green Belt) a potenciální poptávka po vlakové dopravě z Bushey Heath se rozplynula.[11] V padesátých letech byl „Northern Heights Plan“ formálně ukončen.[10] Dostupné finanční zdroje byly přesunuty na dokončení východního prodloužení Central Line.

V roce 1975 se Northern City Line, v té době známá jako větev Highbury, stala součástí British Rail a v současnosti je provozována společností First Capital Connect.

Současnost

[editovat | editovat zdroj]

Během 80. a 90. let Northern Line pro svou nespolehlivost a přelidněnost získala přezdívku „Misery Line“, i když její pověst se mírně vylepšila s uvedením nových vlakových souprav z roku 1995, které jezdí dodnes.

V roce 2003 se na stanici Camden Town vykolejil vlak. Tato nehoda poškodila signální zařízení a stanici během oprav nebylo možné využívat jako uzel – vlaky z Edgware jezdily pouze po větvi Bank, zatímco vlaky z High Barnet jezdily pouze po větvi Charing Cross. Plná převádí byla obnovena 7. března 2004. Jak příčina nehody se uvádí nevhodná geometrie tratě způsobující nadměrné tření.

Související informace naleznete také v článku Teroristické útoky v Londýně (2005).

Během teroristických útoků v Londýně 7. července 2005 se čtvrtý útočník měl původně vydat na svou poslední cestu vlakem Northern Line, ale jelikož kvůli poruše jedné soupravy linku uzavřeli, bombu odpálil místo toho v autobuse na Tavistock Square.

13. října 2005 byl provoz na celé Northern Line zastaven z důvodu technické závady na systému záchranných brzd ve vlacích. Omezený provoz byl obnoven 17. října a plný provoz byl obnoven o den později.

V červnu 2008 společnost Treasury Holding vlastnící elektrárnu Battersea oznámila návrh na prodloužení Northern Line ze stanice Kennington do nově přestavěné oblasti v místě dnešní elektrárny. Výstavba započala v roce 2015 s předpokládaným dokončením prodloužené trasy do stanice Battersea Power Station v roce 2020. Odbočka na Nine Elms a Battersea Power Station byla nakonec zprovozněna až v roce 2021, přičemž existují plány prodloužit tuto odbočku o jednu stanici na Clapham Junction, kde by vznikl přestupní uzel mezi Overgroundem a plánovaným železničním projektem Crossrail 2.

Vozový park

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Interiér vozů Northern Line (2018)

K roku 2026 tvoří vozový park linky výhradně soupravy typu 1995. Celkem 106 šestivozových souprav vyrobila společnost Alstom Transportation v letech 1996–1999. Poslední byly uvedeny do provozu v roce 2001.[17] Nové vlaky nahradily dosluhující soupravy typu 1959, 1962 a 1972, které Northern Line obsluhovaly dříve. Smlouva podepsaná v roce 1995 se společností Alstom v hodnotě až 400 milionů liber se týkala nejen dodání nových vlaků, ale také jejich údržby po dobu dvaceti let. Tento kontrakt bylo možné prodloužit až na 36 let.[18] Společnost také převzala depa i s jejich zaměstnanci a stala se zodpovědnou za údržbu stávajících souprav, než byly dodány nové.[19]

Vlaky mají standardní nátěr v barvách londýnského metra – bílé, modré a červené. Jsou vybaveny klimatizací, modernizovaným interiérem, bezbariérovými prvky, informačními panely a kamerovým systémem.[17]

V roce 2015 dokončila společnost Alstom modernizaci všech 106 souprav. Na každém vlaku bylo vyměněno přibližně 35 tisíc součástek.[20] Došlo k výměně podlahy, z oken bylo odstraněno graffiti a na vozech byl obnoven vnější nátěr. Sedačky dostaly nový moket v designu „Barman“.[21]

Depa

[editovat | editovat zdroj]

Northern Line disponuje celkem čtyřmi depy. Jedná se o dvě větší depa Golders Green a Morden a dvě menší nedaleko stanic Highgate a Edgware.[8]

Trasa

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Nástupiště stanice Bank
BERJAYA
Nástupiště stanice Charing Cross
BERJAYA
Souprava odjíždějící ze stanice West Finchley
BERJAYA
Souprava ve stanici Euston (větev Bank).
BERJAYA
V stanici Angel se nachází nejdelší eskalátor v západní Evropě
BERJAYA
Souprava ve stanici South Wimbledon
BERJAYA
Vestibul stanice Old Street

Větev High Barnet

[editovat | editovat zdroj]

Větev Edgware

[editovat | editovat zdroj]

Uzel Camden Town

[editovat | editovat zdroj]

Spojnice mezi dvěma severními větvemi a dvěma jižními větvemi Northern Line se nacházejí jižně od stanice Camden Town. Stanice ma dvojici nástupišť na obou severních větvích, takže vlaky směřující na jih mohou vyrazit směrem k Charing Cross nebo k Bank z kteréhokoliv jižního nástupiště.

Větev Charing Cross

[editovat | editovat zdroj]

Vlaky směřující na jih obvykle končí ve stanici Kennington, kde se otáčejí.

Větev Bank

[editovat | editovat zdroj]

Obě větve se spojují před stanicí Kennington .

Větev Morden

[editovat | editovat zdroj]

Budoucnost

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Stanice metra Camden Town

Transport for London si v roce 2025 představuje rozdělení Northern Line do dvou zvláštních linek. Současný provoz souprav ve všech kombinacích mezi větvemi totiž omezuje interval souprav na max. 2,5 min., protože soupravy na sebe musí navzájem čekat na kolejových křížení. Oddělení linek umožní zmenšení intervalu na 2 min. (nebo i méně) na všech částech trasy. K tomuto však bude nutné přestavět stanici Camden Town, protože v současném stavu by nezvládla nápor přestupujících. Navzdory vizím, má TfL problém se získáním povolení pro projekt a přestavbu. V případě realizace by se mohl změnit název a barva jedné nebo obou linek. Linka větve Charing Cross by končila ve stanici Kennington, odkud by mohla být prodloužena dále na jih.

Od roku 2011 má na lince začít fungovat automatická obsluha vlaku, která je již v současnosti v provozu na DLR a od roku 2009 má být i na Jubilee Line.

Program Thameslink v centru města by měl pomoci Northern Line a pobrat část cestujících.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Mezi stanicí Hampstead a Golders Green se nachází rozestavěná, ale nikdy nedokončená stanice North End. Stavební práce na ní byly ukončeny v roce 1906. Se svými 63 metry měla být nejhlubší na celém systému metra. V současnosti nejhlubší je tak stanice Hampstead s nástupišti 58,5 metry pod úrovní terénu.[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Day & Reed, s. 42.
  2. ↑ A brief history of the Underground [online]. Transport for London [cit. 2025-06-04]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ Day & Reed, s. 40.
  4. 1 2 Glover, s. 22–23.
  5. ↑ Green, s. 19.
  6. ↑ Day & Reed, s. 46.
  7. ↑ Day & Reed, s. 78.
  8. 1 2 3 4 5 FEATHER, Clive. CULG - Northern Line [online]. Rev. 2025-06-14 [cit. 2026-02-14]. Dostupné online. (anglicky)
  9. 1 2 Glover, s. 34.
  10. 1 2 3 The Northern line [online]. London Transport Museum [cit. 2026-03-01]. Dostupné online. (anglicky)
  11. 1 2 3 “The Northern Heights” [online]. trainstobeyond.com, 2021-04-27 [cit. 2026-03-01]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ Green, s. 48.
  13. 1 2 3 4 Glover, s. 45–48.
  14. ↑ Day & Reed, s. 133.
  15. ↑ Day & Reed, s. 118.
  16. ↑ Day & Reed, s. 136.
  17. 1 2 Rolling stock data sheet, 2nd edition [online]. Transport for London, březen 2007 [cit. 2026-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-20. (anglicky)
  18. ↑ TfL to decide on extension of Alstom’s Northern Line contract. railtechnologymagazine.com [online]. 2015-09-23 [cit. 2026-02-14]. Dostupné online. (anglicky)
  19. ↑ Northern line New Trains [online]. London Transport [cit. 2026-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2000-06-16. (anglicky)
  20. ↑ Alstom completes Northern Line fleet upgrade. railtechnologymagazine.com [online]. 2015-05-01 [cit. 2026-02-14]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ Alstom partners with London Underground to complete the modernisation of Northern line trains [online]. Alstom, 2014-04-28 [cit. 2026-02-14]. Dostupné online. (anglicky)
  22. ↑ Key facts [online]. Transport for London [cit. 2010-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-15.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DAY, John Robert; REED, John. The Story of London's Underground. Londýn: Capital Transport Publishing, 2008. 224 s. Dostupné online. ISBN 1854143166. (anglicky) 
  • GLOVER, John. London's underground: an illustrated history of the world's premier underground system. Surrey: Ian Allen Ltd, 2003. 160 s. Dostupné online. ISBN 0711029350. (anglicky) 
  • GREEN, Oliver. The London Underground – an illustrated history. Londýn: Ian Allan Publishing, 1987. 80 s. Dostupné online. ISBN 0711017204. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Northern_Line&oldid=25720460“