Taklamakan
| Täklimakan تەكلىماكان 塔克拉玛干 | |
|---|---|
 Jedna z obřích písečných dun | |
| Šířka | 400 km |
| Rozloha | 327 000 km² |
| Nadřazená jednotka | Tarimská pánev |
| Sousední jednotky | Kchun-lun, Pamír, Ťan-šan |
| Světadíl | Asie |
| Stát |  Čína |
 Poušť Taklamakan v Tarimské pánvi | |
 | |
| Povodí | Tarim |
| Souřadnice | 38°30′ s. š., 83° v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Taklamakan nebo Taklimakan (ujgursky تەكلىماكان قۇملۇقى, transliterováno Täklimakan qumluqi, čínsky 塔克拉玛干沙漠, pinyin Taklimakan Shāmò, Tǎkèlāmǎgān Shāmò, český přepis Ta-kche-la-ma-kan ša-mo) je poušť ve Střední Asii, leží v čínské provincii Sin-ťiang. Taklamakan bývá také nazývan „Poušť smrti“, nebo „Místo bez návratu“.[1]
Bližší popis
[editovat | editovat zdroj]Poušť pokrývá oblast 327 000 km² v Tarimské pánvi, nachází se v rozmezí 78° – 88° vých. délky a 37° – 40° sev. šířky. Přes její severní a jižní okraje procházela Hedvábná stezka. Přes poušť nevedou téměř žádné cesty především proto, že 85 % povrchu tvoří pohyblivé písečné duny, vysoké až 300 m (nejvyšší na světě). Největší a klíčové oázy jsou Kašgar, Jarkend a Chotan na jihozápadě; Kchu-čche a Turfan na severu; Lou-lan a Tun-chuang na východě.
Z okolních pohoří do Taklamakanu teče několik řek, z nich největší jsou Bílá nefritová řeka, řeka Jarkend (pramenící v pohoří Kunlun) a řeka Torkan (tekoucí z Ťan-šanu).
Archeologické výzkumy v oblasti prováděli Aurel Stein, Sven Hedin, Albert von Le Coq, Paul Pelliot a v nedávné době Antonio Graceffo, jenž na základě svého putování pouští napsal cestopis. Nálezy poukázaly především na tatarský, helénistický, indický a buddhistický kulturní vliv. Nejslavnějšími pozůstatky jsou tzv. tarimské mumie, které dokazují rozličnost etnik, která se v oblasti vyskytovala. Vědce zejména udivilo, že mnoho z mumií má evropské rysy.
Později byla oblast osídlena turkickými Čagataji, ovšem s nástupem dynastie Tchang získávali Číňané postupně stále větší vliv nad všemi oázami, aby mohli kontrolovat Hedvábnou stezku. Čínská nadvláda byla pouze krátkodobě ovlivněna vpády Turků, Mongolů a Tibeťanů. Současná populace se skládá zejména z Ujgurů a Kazachů, ve větších městech však převládají čínští Chanové.
Zalesňování
[editovat | editovat zdroj]Poušť je předmětem dlouhodobého programu zalesňování, jehož cílem je zmírnění dopadů dezertifikace a zlepšení regionálního klimatu. Projekt, zahájený přibližně v 70. letech 20. století, patří k největším environmentálním zásahům svého druhu na světě. Poušť je charakterizována extrémní vyprahlostí a velmi nízkou biologickou aktivitou; v odborné literatuře bývá označována jako „biologické vakuum“. Právě na jejích okrajích však dochází k postupnému rozšiřování vegetace v podobě pásů stromů a keřů, které vytvářejí tzv. „zelenou bariéru“.
Podle studie publikované v odborném časopise „Proceedings of the National Academy of Sciences“ začínají tyto porosty vykazovat měřitelný ekologický efekt.[2] Vegetace v okrajových částech pouště je již místy natolik rozvinutá, že dokáže pohlcovat více oxidu uhličitého, než kolik ho místní ekosystém produkuje. Tento proces probíhá především během vegetační sezóny na jaře, kdy rostliny fixují uhlík prostřednictvím fotosyntézy. Studie zjistila, že efektivní ukládání uhlíku nevyžaduje vznik souvislých hustých lesů, jaké se nacházejí například v Amazonii nebo v oblasti Kongo. I relativně řídké porosty keřů a stromů mohou při vhodném rozložení a dlouhodobé stabilitě plnit funkci propadu uhlíku.
Vedle klimatických přínosů má zalesňování Taklamakanu také praktické dopady. Vegetační pásy přispívají ke snižování větrné eroze, omezují četnost a intenzitu písečných bouří a chrání zemědělsky využívanou půdu v přilehlých oblastech. Tyto aspekty jsou z hlediska regionální politiky a hospodářství považovány za klíčové.
Projekt „obkličování pouště“ má pokračovat minimálně do roku 2050. Jeho cílem je zvýšit podíl lesních porostů v severních provinciích Číny z přibližně 5,05 % na 14,95 %. Zalesňování Taklamakanu je tak považováno za významný příklad aplikace environmentální politiky v suchých oblastech a potenciální model pro podobné projekty v jiných částech světa.[3]
Vznikají návrhy na velkoplošné vodohospodářské projekty, které by zalesňování podpořily. Podle informací z roku 2017 se zvažoval například projekt přivaděče vody z Tibetu do oblasti Taklamakanu, a to prostřednictvím zhruba 1000 km dlouhého tunelu. Systém by mohl přivádět vodu z povodí řeky Brahmaputra a přispět k rozsáhlejší proměně suchého regionu v zemědělsky využitelnou oblast. Projekt je však spojen s vysokými náklady, technickými obtížemi i potenciálními ekologickými a geopolitickými dopady, a jeho realizace zůstává nejistá.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ BLACKMORE, Charles. Conquering the Desert of Death: Across the Taklamakan. 1. vyd. [s.l.]: Tauris Parke Paperbacks, 2008. 288 s. Dostupné online. ISBN 9781845115821.
- ↑ NOOR, Salma; JIANG, Xun; WANG, Xinyue; YANG, Jiani; NEWMAN, Sally; LI, King-Fai; LI, Liming. Human-induced biospheric carbon sink: Impact from the Taklamakan Afforestation Project [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences, 2026-01-27 [cit. 2026-03-24]. Dostupné online. doi:10.1073/pnas.2523388123. (anglicky)
- ↑ KARLÍK, Tomáš. Čína obkličuje druhou největší poušť světa zelenou zdí. Už zachytává oxid uhličitý. ČT24 [online]. Česká televize, 2026-03-23 [cit. 2026-03-23]. Dostupné online.
- ↑ Číňané plánují 1000 kilometrů dlouhý tunel pro vodu z Tibetu do pouště Taklamakan. Ekolist.cz [online]. 2017-10-31 [cit. 2026-03-23]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Taklamakan na Wikimedia Commons
