Janavis

Janavis; Stratigrafický výskyt: Svrchní křída (maastricht), před 66,8 až 66,7 mil. let
	Horninový blok s fosilí typového exempláře druhu Janavis finalidens.
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Třída	ptáci (Aves);
Řád	Ichthyornithiformes;
Rod	Janavis;
Binomické jméno
	Janavis finalidens; Benito et al. 2022
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Janavis („pták boha Jana“) byl rod pravěkého ptáka z kladu Ichthyornithes. Tento dravý zubatý prapták se svým způsobem života možná podobal některým současným mořským ptákům (například rackům). Žil v období nejpozdnější křídy (geologický stupeň pozdní maastricht, asi před 66,8 až 66,7 miliony let) na území dnešní východní Belgie.^[1]

Historie

Fosilie tohoto praptáka (typový exemplář nese sbírkové označení NHMM RD 271) byly objeveny v 90. letech 20. století v sedimentech geologického souvrství Maastricht (geologický člen Valkenburg) na území východní Belgie (oblast pevnosti Eben-Emael, nedaleko Lutychu). Fosilie byla vykopána v roce 2000 a poprvé pojednána v odborné literatuře roku 2002. Ve stejné době byla v tomto souvrství objevena i fosilie archaického zástupce moderních ptáků, druhu Asteriornis maastrichtensis (považovaného za jednoho z nejstarších zástupců kladu Neognathae).^[2] V roce 2022 byl tento fosilní prapták formálně pojmenován, dostal vědecké jméno Janavis finalidens. Rodové jméno odkazuje ke starořímskému bohovi jménem Janus, který byl mj. i bohem přeměny a transformace - podobně i Janornis nese množství anatomických přechodných znaků mezi archaickými a "moderními" formami ptáků. Druhové jméno finalis znamená "poslední, závěrečný", což je odkaz ke geologickému stáří praptáka a jeho relativní časové blízkosti k hromadnému vymírání na konci křídy (při němž celá jeho vývojová linie vyhynula).^[3]

Se stářím 66,8 milionu let se jedná o jednoho z nejmladších známých "zubatých praptáků", žijící zhruba jen 800 000 let před koncem druhohorní éry. Tomu odpovídá i pozice fosilie přibližně 40 metrů od hranice K-Pg. Jednalo se o relativně velkého ptáka (na poměry druhohorní éry), dosahujícího rozpětí křídel kolem 1,5 metru a hmotnosti zhruba 1,5 kilogramu.^[4]

Systematika

Janavis byl zástupcem kladu Ichthyornithes a mezi jeho nejbližší známé vývojové příbuzné tak patří rod Ichthyornis a dále zástupci skupiny Hesperornithes (jako byl samotný rod Hesperornis nebo další severoamerické rody Potamornis a Brodavis).^[5] Není přitom jisté, jak blízce byl příbuzný problematickým rodům Ambiortus, Apatornis, Iaceornis a Guildavis.^[6]

Odkazy

Reference

↑ Lewis, D. (2022). 67-million-year-old fossil upends bird evolutionary tree. Nature: d41586–022–04181-7.
↑ SOCHA, Vladimír. Nejstarší anatomicky moderní pták v dějinách. Osel.cz [online]. 23. červen 2026. Dostupné online. (česky)
↑ Benito, J.; et al. (2022). Cretaceous ornithurine supports a neognathous crown bird ancestor. Nature. 612 (7938): 100–105.
↑ Dyke, G. J.; et al. (2002). Europe's last Mesozoic bird. Die Naturwissenschaften. 89 (9): 408–411.
↑ Bell, A.; Chiappe, L. M. (2015). A species-level phylogeny of the Cretaceous Hesperornithiformes (Aves: Ornithuromorpha): Implications for body size evolution amongst the earliest diving birds. Journal of Systematic Palaeontology. 14 (3): 239–251.
↑ Clarke, J. A. (2004). Morphology, phylogenetic taxonomy, and systematics of Ichthyornis and Apatornis (Avialae: Ornithurae). Bulletin of the American Museum of Natural History. 286: 1–179.

Literatura

Benito, J.; et al. (2022). Forty new specimens of Ichthyornis provide unprecedented insight into the postcranial morphology of crownward stem group birds. PeerJ. 10: e13919. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.13919
Chinsamy, A., Martin, L. D. and Dobson, P. (1998). Bone microstructure of the diving Hesperornis and the volant Ichthyornis from the Niobrara Chalk of western Kansas. Cretaceous Research. 19 (2): 225–235. doi: 10.1006/cres.1997.0102
Lee, Michael SY; Cau, Andrea; Darren, Naish; Gareth J., Dyke (2014). Morphological Clocks in Paleontology, and a Mid-Cretaceous Origin of Crown Aves. Systematic Biology. Oxford Journals. 63 (3): 442–449. doi: 10.1093/sysbio/syt110
Christopher R. Torres, Mark A. Norell, and Julia A. Clarke (2021). Bird neurocranial and body mass evolution across the end-Cretaceous mass extinction: The avian brain shape left other dinosaurs behind. Science Advances. 7 (31): eabg7099. doi: 10.1126/sciadv.abg7099
Juan Benito, Albert Chen, Laura E. Wilson, Bhart-Anjan S. Bhullar, David Burnham & Daniel J. Field (2022). 40 new specimens of Ichthyornis provide unprecedented insight into the postcranial morphology of crownward stem group birds. bioRxiv. 2022.01.11.475364. doi: https://doi.org/10.1101/2022.01.11.475364
Talia M. Lowi-Merri, Oliver E. Demuth, Juan Benito, Daniel J. Field, Roger B. J. Benson, Santiago Claramunt and David C. Evans (2023). Reconstructing locomotor ecology of extinct avialans: a case study of Ichthyornis comparing sternum morphology and skeletal proportions. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 290 (1994): 20222020. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2022.2020

Externí odkazy

Informace o rodu Ichthyornis na webu Oceans of Kansas (anglicky)
Informace o rodu Janornis na webu Nova Taxa (anglicky)

[1] Lewis, D. (2022). 67-million-year-old fossil upends bird evolutionary tree. Nature: d41586–022–04181-7.

[2] SOCHA, Vladimír. Nejstarší anatomicky moderní pták v dějinách. Osel.cz [online]. 23. červen 2026. Dostupné online. (česky)

[3] Benito, J.; et al. (2022). Cretaceous ornithurine supports a neognathous crown bird ancestor. Nature. 612 (7938): 100–105.

[4] Dyke, G. J.; et al. (2002). Europe's last Mesozoic bird. Die Naturwissenschaften. 89 (9): 408–411.

[5] Bell, A.; Chiappe, L. M. (2015). A species-level phylogeny of the Cretaceous Hesperornithiformes (Aves: Ornithuromorpha): Implications for body size evolution amongst the earliest diving birds. Journal of Systematic Palaeontology. 14 (3): 239–251.

[6] Clarke, J. A. (2004). Morphology, phylogenetic taxonomy, and systematics of Ichthyornis and Apatornis (Avialae: Ornithurae). Bulletin of the American Museum of Natural History. 286: 1–179.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]