Žula
| Žula | |
|---|---|
 Vzorek žuly typu rapakivi | |
| Zařazení | vyvřelá hornina |
| Hlavní minerály | křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit |
| Akcesorie | titanit, zirkon, magnetit, apatit |
| Textura | zrnitá |
| Barva | bílá, šedivá, narůžovělá |
| Hustota | 1,74–2,8 g/cm³ |
Žuly (též granity) jsou hlubinné vyvřelé horniny (intruzivní magmatity), které vznikají krystalizací magmatu ve velkých hloubkách zemské kůry. Společně s příbuznými granodiority tvoří nejrozšířenější složku kontinentální zemské kůry.[1]
Fyzikální a mechanické vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Žuly jsou charakteristické svou vysokou pevností, houževnatostí a odolností vůči povětrnostním vlivům.
- Hustota: Pohybuje se v rozmezí 2,65 až 2,75 g/cm³ (při vyšším podílu tmavých minerálů až 2,8 g/cm³)
- Pevnost v tlaku: Dosahuje vysokých hodnot mezi 150 až 250 MPa, což z ní činí jeden z nejodolnějších přírodních materiálů
- Nasákavost: Velmi nízká (okolo 0,5%), což zaručuje skvělou mrazuvzdornost
- Barva: obvykle světlá - šedavá, bělavá. Podle chemického složení (zejména obsahu draselných živců) však běžně bývá také žlutavá, růžová nebo červená
- Struktura a textura: Struktura je stejnosměrně a všesměrně zrnitá (eugranitická), hypidiomorfně zrnitá, občas porfyrická (s většími vyrostlicemi minerálů v jemnější základní hmotě). Textura je obvykle masivní a všesměrná
Odlučnost a větrání
[editovat | editovat zdroj]Odlučnost žuly je nejčastěji kvádrovitá nebo tlustě lavicovitá, což usnadňuje její těžbu v lomech.[2] V přírodě se však vyskytuje i sloupcovitá, kulovitá nebo nepravidelně polyedrická odlučnost (typická pro zvrásněné tektonické oblasti).
Při mechanickém a chemickém zvětrávání žul podléhají nejprve destrukci živce. Dochází k silnému zaoblování původních ostrých hran (tzv. matracové větrání). Výsledkem jsou charakteristické zakulacené balvany, skalní města, tory a obří "skalní mísy".
Mineralogické složení
[editovat | editovat zdroj]Žula se skládá ze 3 hlavních minerálních složek, které lze snadno rozeznat pouhým okem:
- Křemen (Q): Obvykle šedý, skelně lesklý, vyplňuje prostory mezi ostatními minerály. Tvoří zpravidla 20 až 60 % objemu
- Alkalické živce (A): Ortoklas či mikroklin, které často určují výslednou barvu horniny (růžová, červená, bílá). V pravé žule draselný živec výrazně převládá nad plagioklasem.
- Plagioklas (P): Sodno-vápenatý živec (oligoklas, andenzin), většinou bílé či světle šedé barvy
Z vedlejších a tmavých minerálů (mafických komponentů) bývají přítomny:
- Biotit (tmavá slída) - nejčastější tmavý minerál
- Muskovit (světlá slída)
- Ambifol či pyroxen (u bazičtějších typů)[2]
Mezi běžné aksecorické (doplňkové) minerály patří turmalín, granát, zirkon, apatit, magnetit a titanit.
Rozdíl mezi žulou a granodioritem: Podle mezinárodní klasifikace (diagram QAPF) se žula liší od granodioritu poměrem živců. V žule dominují alkalické (draselné) živce, zatímco v granodioritu jednoznačně převládá sodno-vápenatý plagioklas.
Typy žul
[editovat | editovat zdroj]
Moderní petrologie dělí granity na čtyři základní abecední typy (tzv. Alphabetic classification), které odrážejí původ magmatu:
- I–typ (Igneous): Žuly vzniklé tavením dříve existujících hlubinných magmatických hornin spodní kůry. Jsou bohaté na biotit a amfibol.
- S–typ (Sedimentary): Vznikají anatexí (stavením) původně sedimentárních hornin (např. pararul, břidlic). Jsou bohaté na hliník, obsahují muskovit, granát či cordierit.
- A–typ (Anorogenic / Alkaline): Vznikají v riftových zónách a uvnitř stabilních kontinentálních desek ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Jsou bohaté na alkalické kovy a chudé na vodu.
- M–typ (Mantle): Vznikají přímou diferenciací nejvrchnějšího zemského pláště (např. v oceánských ostrovních obloucích). Jsou vzácné.
Výskyty a regionální variety
[editovat | editovat zdroj]Žuly budují obrovská hlubinná tělesa zvaná plutony, batolity nebo menší pně. Jejich výlevným (vulkanickým) ekvivalentem je ryolit, žilným ekvivalentem je pak žulový porfyr nebo pegmatit.
Česká republika
[editovat | editovat zdroj]Český masív je na žulové horniny mimořádně bohatý. Setkáváme se s nimi ve dvou hlavních komplexech: středočeském plutonu a moldanubickém plutonu.
- Krkonošsko - jizerský pluton: Význačný výskytem liberecké žuly (hrubozrnná, šedorůžová s velkými vyrostlicemi ortoklasu).
- Šumavský a moldanubický pluton: Pokrývá oblasti Šumavy, Novohradských hor a Českomoravské vrchoviny (např. mrákotínská žula).
- Další oblasti: Krušné hory, Český les, Smrčiny, Železné hory, Jeseníky (žulovský pluton) a izolované výskyty jako Krty na Rakovnicku.
Významné regionální variety (střední Evropa):
[editovat | editovat zdroj]- brtnická žula: převážně středně až hrubozrnná, červená až oranžová
- rumburská žula: středně až hrubozrnná či drobnozrnná, šedomodrá
- stolpenská žula: střednězrnná, chudá na biotit
- königshainská žula: střednězrnná, modrošedá či žlutošedá
- míšeňská žula: střednezrnná, zmavě červená
Svět
[editovat | editovat zdroj]- Evropa: Německo (Smrčiny, Bavorský les, Schwarzwald, Odenwald, Lužice), Rakousko (oblasti Mühlviertel a Waldviertel), Skandinávie (masivní štíty v Norsku, Švédsku a Finsku - např. slavná červená žula Rapakivi).
- Ostatní: Masivní žulové monolity jsou známé z USA (Yosemitský národní park - El Capitan), Jižní Ameriky či Afriky.
Původ pojmenování
[editovat | editovat zdroj]- Žula: České slovo má původ v německém hornickém výrazu Sohle (podklad, podloží), což odkazovalo na pozici horniny na dně dolů či jako podkladu krajiny
- Granit: V mezinárodní vědecké terminologii pochází název z latinského granum (zrnko), což popisuje charakteristickou zrnitou strukturu. Prvním, kdo tento termín v literatuře použil, byl italský lékař a botanik Andrea Cesalpino v roce 1596.[3]
Využití
[editovat | editovat zdroj]Díky svým mechanickým vlastnostem a estetickému vzhledu má žula extrémně široké využití:
- Stavebnictví a architektura: Masivní stavební kámen, sokly budov, opěrné zdi a pilíře mostů.
- Dopravní stavby: Tradiční materiál pro liniové stavby - žulové dlažební kostky (tzv."kočičí hlavy"), obrubníky a drcené žulové kamenivo (štěrk do železničních svršků a betonů.
- Kamenictví a design: Leštěné žulové desky se využívají na luxusní dlažby, obklady fasád, kuchyňské pracovní desky, schodiště a masivně v pomníkové architektuře (náhrobky, památníky)
- Průmysl a přesné strojírenství: Vzhledem k vysoké tvarové stálosti, minimální tepelné roztažnosti a schopnosti tlumit vibrace se přesně broušené žulové desky používají jako základové a měřící stoly pro přesná optická zařízení, 3D měřící stroje a nosné soustavy obráběcích strojů.
Galerie
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ PETRÁNEK, Jan, kolektiv. Encyklopedie geologie. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2016. 352 s. ISBN 978-80-7075-901-1. S. 91, 92, 93.
- 1 2 HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1. vyd. Praha: Aladin agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 33, 34, 35.
- ↑ Přehled názvů hornin [online]. geologie.estranky.cz [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.
